na Blog.cz

"Kam jdeš?" slyším sousedčin naléhavý hlas žádající o dceřinu odpověď. "Jdu s kamarády na diskotéku." "A nechceš si radši číst?!" V hlavě mi okamžitě probleskne pár příhodných myšlenek. Kdybych neměla silnou vůli, možná bych je i vyřkla poněkud kousavým hlasem nahlas. Ne, ona si číst nechce! Myslí si, že zná mnohem kolosálnější rozptýlení, než je čtení. Půjde na diskotéku. Až se vrátí domů, bude chvíli brouzdat po Internetu, jakmile uvidí první zmínku či odkaz na Facebook, jako obvykle klikne a vstoupí do světa virtuální reality, kde ať už chtě či nechtě stráví několik dalších hodin svého života, následně navštíví i svůj oblíbený program I Seek You a celý koloběh se může opakovat. Ona dívka však naprosto netuší, oč přichází.
V knihách se člověk může setkat s nesrovnatelně nadřazenějším typem virtuální reality  než na Facebooku. Absolutní ponoření a oddání se obsahu knihy pro nás znamená vstup do nového světa, jenž má za úkol donutit nás zapomenout na skutečné slasti a strasti našeho každodenního života. Četba může hojit zlomená srdce. Může však způsobit i bolest. Dokáže navodit dobrou náladu. Někdy nás však přivede k náladě špatné. Donutí nás zamyslet se nad podstatnými otázkami. Někdy nás přiměje nemyslet zhola na nic. Četba nás umí rozesmát, rozplakat, potěšit, rozhořčit… Když vstaneme od hodnotné knihy, jsme plni dojmů a emocí. Stáváme se bohatšími. Cítíme se být nabyti novými zkušenostmi, i když je ve skutečnosti získali hrdinové knihy. Ačkoli býváme při návratu do reality často zklamaní, máme větší rozhled, hojnější slovní zásobu, nové názory a představy o životě.
Na jednu věc si ale všichni musíme dávat pozor. Kniha nás nesmí pohltit natolik, že přestaneme vnímat náš reálný život. Čtení je jedním z nejdůmyslnějších druhů relaxace, nesmíme však nechat jeho dějové linie předčit ty naše, skutečné.

"Pánové, už budu zavírat." "My jdeme jenom na jednoho panáka," přesvědčují mě návštěvníci před mým zprvu zamýšleným vyslechnutím poslední objednávky. Ani se nestihnu otočit a zmiňovaní páni mají vypito. S lehce pobaveným a lačným výrazem ve tváři pokračují v konverzaci: "A tak nám nalejte ještě jednoho." Jistě, v zájmu podniku je vyhovět přáním hostů za účelem co nejvydatnějšího zisku, avšak mí dva baroví společníci pod vlivem alkoholu působili natolik sklíčeným dojmem, že mě přiměli uvažovat, zda jim daný nápoj vůbec nalít a nevyzvat je radši k odchodu.
Alkohol dokáže být věrným přítelem člověka. Vycházíme s ním dobře, jednou za čas si spolu vyrazíme, náš vztah spočívá ve vzájemné komunikaci, rovnocennosti a porozumění. Je s ním legrace, někdy nuda či dokonce trápení. To je ve vztazích obvyklé. Někteří přátelé nás však po jistém období přestávají respektovat, jsou nadutí a vůči nám lhostejní, tudíž přestávají být přáteli. My následně nesmyslně zpytujeme svědomí a hledáme chybu u sebe samých. Snažíme se vše urovnat do starých kolejí, trávíme s oním "přítelem" více času než doposud a celí zaslepení si neuvědomujeme, že jím jsme ovládáni a využíváni.
Tato potíž může nastat i s naším přítelem alkoholem, který nám je zatím nevinným a oddaným společníkem. Když si od něho budeme udržovat dostatečný odstup, naše přátelství tak může přetrvat řadu let.

Nedávno jsem si na ulici všimla chlapce, který zřejmě nedovršil ani patnácti let, kráčejícího po poměrně rušné třídě s dvěma porno-časopisy v ruce. Z pokřivených úst mu vycházel kouř vyvolaný pravidelným potahováním tabáku z cigarety v jeho druhé ruce. V takový okamžik vám hýří v hlavě spousta myšlenek. Jak se v hlavě toho chlapce zrodila potřeba ukazovat spoluobyvatelům města své "zběhlosti"? Koupil si ony časopisy, jelikož cítil nutnost být informován v oboru sexuální výchovy? Či už tyto informace dostal a nyní se jen snaží rozšířit své znalosti a zkušenosti čtením těchto obscénních periodik? Neměl by chlapec tohoto věku čerpat znalosti poněkud jinde? Jistě, že měl.
Zastávám se názoru, že by sexuální výchova měla být zařazena do školních osnov. Měla by podávat nikoli příliš stručné, nýbrž obsáhlé informace o intimním životě. Je nutné seznámit nově sexuálně aktivní příchozí s riziky pohlavního styku, možných pohlavních nemocí. Samozřejmě se totiž předpokládá, že v dnešní společnosti s hojnými možnostmi páry nebudou pokládat sex pouze za povinnost reprodukovat se, ale i za příležitost zabavit se. Dále by nebylo od věci zapojit do výuky spolupráci s profesionálními sexuology či jinými specialisty tohoto oboru. To by ale mělo platit u jakýchkoli dalších předmětů.
Co se týče sexuální výchovy ve škole, měla by žákům poskytovat pouze teoretické znalosti, praktické užití by měl každý načerpat individuálně. Škoda jen, že dnešní společnost dostatečně nedohlíží na to, zda děti tyto zkušenosti nenačerpávají skrze nemravná revue.