V bludných kapkách deště
Hledám, proudy času plynou,
čekám, nezdám se být činnou.
Stojím, svět se kolem točí,
hledím-li do jeho očí.
Dýchám, srdce rychle buší,
lítám, tělo splývá s duší.
Zpívám, svět kolem mě tichý,
slzami já smývám hříchy.
Křičím, síly dochází mi,
skočím, spjata trápeními.
Hledám stopy jeho tváře,
avšak nikde žádné záře.
Nehledám, vše ponechávám
osudu, za nějž se vdávám.
ON však stále skrývá jemně
osobu, jenž vidí ve mě.
Osud proti mému gestu,
ukazujíc špatnou cestu,
dobře dělá, přec mě nuže
vzdaluje od toho muže.
Kéž bych mysl jeho znala,
jeho přízeň je tak malá.
Hrozím se při pomyšlení,
že pro mne onen pán není.
Stojím, přihlížím nečinně,
pátrám po jeho, své vině.
Přede mnou však světlo není,
čekám na jeho znamení.
Jasná záře mezi všemi,
kdo to svítí, jasné je mi.
Vědět však není v mé moci,
na koho on myslí v noci.
V oněch bludných kapkách deště
srdce říká: BOJUJ JEŠTĚ!
Rozum ustupuje z boje,
sbohem, amor, lásko moje...