My melancholy blog - Články

Kniha: obdivuhodná virtuální realita

Thu, 11 Nov 2010 22:55:27 +0100

"Kam jdeš?" slyším sousedčin naléhavý hlas žádající o dceřinu odpověď. "Jdu s kamarády na diskotéku." "A nechceš si radši číst?!" V hlavě mi okamžitě probleskne pár příhodných myšlenek. Kdybych neměla silnou vůli, možná bych je i vyřkla poněkud kousavým hlasem nahlas. Ne, ona si číst nechce! Myslí si, že zná mnohem kolosálnější rozptýlení, než je čtení. Půjde na diskotéku. Až se vrátí domů, bude chvíli brouzdat po Internetu, jakmile uvidí první zmínku či odkaz na Facebook, jako obvykle klikne a vstoupí do světa virtuální reality, kde ať už chtě či nechtě stráví několik dalších hodin svého života, následně navštíví i svůj oblíbený program I Seek You a celý koloběh se může opakovat. Ona dívka však naprosto netuší, oč přichází.
V knihách se člověk může setkat s nesrovnatelně nadřazenějším typem virtuální reality než na Facebooku. Absolutní ponoření a oddání se obsahu knihy pro nás znamená vstup do nového světa, jenž má za úkol donutit nás zapomenout na skutečné slasti a strasti našeho každodenního života. Četba může hojit zlomená srdce. Může však způsobit i bolest. Dokáže navodit dobrou náladu. Někdy nás však přivede k náladě špatné. Donutí nás zamyslet se nad podstatnými otázkami. Někdy nás přiměje nemyslet zhola na nic. Četba nás umí rozesmát, rozplakat, potěšit, rozhořčit… Když vstaneme od hodnotné knihy, jsme plni dojmů a emocí. Stáváme se bohatšími. Cítíme se být nabyti novými zkušenostmi, i když je ve skutečnosti získali hrdinové knihy. Ačkoli býváme při návratu do reality často zklamaní, máme větší rozhled, hojnější slovní zásobu, nové názory a představy o životě.
Na jednu věc si ale všichni musíme dávat pozor. Kniha nás nesmí pohltit natolik, že přestaneme vnímat náš reálný život. Čtení je jedním z nejdůmyslnějších druhů relaxace, nesmíme však nechat jeho dějové linie předčit ty naše, skutečné.

Alkohol: ostřílený intrikán

Sat, 30 Oct 2010 19:48:17 +0200

"Pánové, už budu zavírat." "My jdeme jenom na jednoho panáka," přesvědčují mě návštěvníci před mým zprvu zamýšleným vyslechnutím poslední objednávky. Ani se nestihnu otočit a zmiňovaní páni mají vypito. S lehce pobaveným a lačným výrazem ve tváři pokračují v konverzaci: "A tak nám nalejte ještě jednoho." Jistě, v zájmu podniku je vyhovět přáním hostů za účelem co nejvydatnějšího zisku, avšak mí dva baroví společníci pod vlivem alkoholu působili natolik sklíčeným dojmem, že mě přiměli uvažovat, zda jim daný nápoj vůbec nalít a nevyzvat je radši k odchodu.
Alkohol dokáže být věrným přítelem člověka. Vycházíme s ním dobře, jednou za čas si spolu vyrazíme, náš vztah spočívá ve vzájemné komunikaci, rovnocennosti a porozumění. Je s ním legrace, někdy nuda či dokonce trápení. To je ve vztazích obvyklé. Někteří přátelé nás však po jistém období přestávají respektovat, jsou nadutí a vůči nám lhostejní, tudíž přestávají být přáteli. My následně nesmyslně zpytujeme svědomí a hledáme chybu u sebe samých. Snažíme se vše urovnat do starých kolejí, trávíme s oním "přítelem" více času než doposud a celí zaslepení si neuvědomujeme, že jím jsme ovládáni a využíváni.
Tato potíž může nastat i s naším přítelem alkoholem, který nám je zatím nevinným a oddaným společníkem. Když si od něho budeme udržovat dostatečný odstup, naše přátelství tak může přetrvat řadu let.

Porno: chlapcův denní chléb

Sun, 03 Oct 2010 13:14:38 +0200

Nedávno jsem si na ulici všimla chlapce, který zřejmě nedovršil ani patnácti let, kráčejícího po poměrně rušné třídě s dvěma porno-časopisy v ruce. Z pokřivených úst mu vycházel kouř vyvolaný pravidelným potahováním tabáku z cigarety v jeho druhé ruce. V takový okamžik vám hýří v hlavě spousta myšlenek. Jak se v hlavě toho chlapce zrodila potřeba ukazovat spoluobyvatelům města své "zběhlosti"? Koupil si ony časopisy, jelikož cítil nutnost být informován v oboru sexuální výchovy? Či už tyto informace dostal a nyní se jen snaží rozšířit své znalosti a zkušenosti čtením těchto obscénních periodik? Neměl by chlapec tohoto věku čerpat znalosti poněkud jinde? Jistě, že měl.
Zastávám se názoru, že by sexuální výchova měla být zařazena do školních osnov. Měla by podávat nikoli příliš stručné, nýbrž obsáhlé informace o intimním životě. Je nutné seznámit nově sexuálně aktivní příchozí s riziky pohlavního styku, možných pohlavních nemocí. Samozřejmě se totiž předpokládá, že v dnešní společnosti s hojnými možnostmi páry nebudou pokládat sex pouze za povinnost reprodukovat se, ale i za příležitost zabavit se. Dále by nebylo od věci zapojit do výuky spolupráci s profesionálními sexuology či jinými specialisty tohoto oboru. To by ale mělo platit u jakýchkoli dalších předmětů.
Co se týče sexuální výchovy ve škole, měla by žákům poskytovat pouze teoretické znalosti, praktické užití by měl každý načerpat individuálně. Škoda jen, že dnešní společnost dostatečně nedohlíží na to, zda děti tyto zkušenosti nenačerpávají skrze nemravná revue.

Máte chuť na čokoládu?

Tue, 28 Sep 2010 16:02:50 +0200

Na čokoládu mám chuť jen zřídkakdy... Věřili byste, že jistý film dokázal mé smysly natolik rozpálit a podráždit veškeré mé hluboko zkryté touhy, že jsem si pro tu lískovooříškovou čokoládu zkrátka došla? Zřejmě vás nepřekvapí, že onen obdivuhodný film nese název "Čokoláda"...

Tato romantická, dramatická komedie nejen že probudila zkryté touhy hlavní postavě Vianne (Juliette Binoche), ale i mně, a to jak po čokoládě, tak po charakterním, oslnivém, talentovaném Johnnym Deppovi :). Komedie o vznikající maloměstské válce plné jiskrných vášní a strachu způsobených otevřením tajemného obchodu s čokoládou mě uchvátila nejen bezprostředními hereckými výkony plnými života, ale i prostředím (tradiční francouzská vesnice), dějem a hlavně myšlenkou.

Hudba doprovázející celou podívanou neměla chybu. Tak tady máte ukázky dvou mých oblíbených hudebních vstupů. DOBROU CHUŤ!

V bludných kapkách deště

Wed, 08 Sep 2010 15:16:59 +0200

V bludných kapkách deště

Hledám, proudy času plynou,

čekám, nezdám se být činnou.

Stojím, svět se kolem točí,

hledím-li do jeho očí.

Dýchám, srdce rychle buší,

lítám, tělo splývá s duší.

Zpívám, svět kolem mě tichý,

slzami já smývám hříchy.

Křičím, síly dochází mi,

skočím, spjata trápeními.

Hledám stopy jeho tváře,

avšak nikde žádné záře.

Nehledám, vše ponechávám

osudu, za nějž se vdávám.

ON však stále skrývá jemně

osobu, jenž vidí ve mě.

Osud proti mému gestu,

ukazujíc špatnou cestu,

dobře dělá, přec mě nuže

vzdaluje od toho muže.

Kéž bych mysl jeho znala,

jeho přízeň je tak malá.

Hrozím se při pomyšlení,

že pro mne onen pán není.

Stojím, přihlížím nečinně,

pátrám po jeho, své vině.

Přede mnou však světlo není,

čekám na jeho znamení.

Jasná záře mezi všemi,

kdo to svítí, jasné je mi.

Vědět však není v mé moci,

na koho on myslí v noci.

V oněch bludných kapkách deště

srdce říká: BOJUJ JEŠTĚ!

Rozum ustupuje z boje,

sbohem, amor, lásko moje...

Strakonický dudák (Josef Kajetán Tyl)

Sat, 29 May 2010 16:16:31 +0200

Autor záznamu: Vendula Holanová
Třída: II.A
Školní rok: 2009/2010
Název knihy: Strakonický dudák
Autor: Josef Kajetán Tyl
Nakladatelství a rok vydání: Praha, J. Otta, 1955
Žánr: dramatická báchorka
Zařazení do kontextu: Děj se odehrává povětšině v jihočeských Strakonicích v první polovině 19. století.

Záznam z četby:
Příběh vypráví o dudákovi Švandovi, kterému chudoba brání ve sňatku s milovanou Dorotkou. Švanda proto musí odejít do světa. U lesa jej ale překvapí spánek a Švanda usíná. Mezitím mu jeho matka, víla Rosava společně s dalšími lesními pannami a polednicemi, očaruje dudy. Švandovy dudy pak vyhrávaly tak čarovně, že brzy získal spoustu peněz Švandovo bohatství ale přilákalo i vypočítavého sekretáře Vocilku. Vetřel se do Švandovy přízně a když za dudákem přišla Dorotka s muzikantem Kalafunou, neměl už nic. Švanda s Vocilkou se také dostali do neznámé země. U dvora princezny Zuliky málem Švanda padl do nástrah a vzal si ji za ženu. Zavřeli ho do vězení, z něhož mu pomohla matka Rosava. Protože se synovi ukázala, stala se za trest divou ženou. Vysvobodila by ji pouze láska, která by Švandu opět osvobodila ze všech nástrah a uvedla jej na správnou cestu. Nakonec vše dobře dopadlo. Dorotka zachránila Švandu i Rosavu, kterou královna Lesana opět proměnila ve vílu.

Citace:

Mnohý mistr pošle dílo
Na výstavu až je milo,
Dostane i medálii,
Jako v ňáké batálii,
Potom chodí jako páv.
Doma zatím pilně píchá
Tovaryš a hořce vzdychá;
On to dílo vyhotovil,
mitra svého přiozdobil,
sám je sotva živ a zdráv!
Proto dím:
Povrchu se mnoho leskne,
Vnitřku je to ale dým.

U klavíru slečna sedí,
Do francouzské knihy hledí,
Na vídeňské jezdí bály,
Ve Švejcařích sleze skály,
Domovem je tu i tam!
Po česku se ale bavit,
Jehlu vzít a něco spravit,
Oběd chystat, prádlo pařit,
Dobře péci, chutně vařit,
Ach, to neví kudy kam!
Proto dím:
Povrchu se mnoho leskne,
Vnitřku je to ale dým.

Závěr:
Hra je příběhem o hledání štěstí, o lásce k domovu, vlasti a národu, ale i oslavou pravé české povahy a jejích předností. Tyl rovněž vyzdvihuje sílu mateřského citu a pevného vztahu dvou lidí. Ať láska mateřská či milenecká, obě dokážou mnohé obětovat a spoustu věcí přetrpět.

Datum: 29. 5. 2010

Tři sestry (Anton Pavlovič Čechov)

Sat, 29 May 2010 16:14:12 +0200

Autor záznamu: Vendula Holanová
Třída: II.A
Školní rok: 2009/2010
Název knihy: Dramata - drama Tři sestry
Autor: Anton Pavlovič Čechov
Nakladatelství a rok vydání: KMa, s. r. o. Praha, 2008
Žánr: drama, tragikomedie
Zařazení do kontextu: Děj se odehrává na ruském venkově povětšině v domě Prozorovových v 19. století.

Záznam z četby:

Postavy
ANDREJ PROZOROV
NATÁLIE, jeho milá, později žena
OLGA, MÁŠA, IRINA, jeho sestry
FJODOR KULYGIN, profesor gymnázia, Mášin muž
ALEXANDR VERŠININ, podplukovník, velitel baterie
NIKOLAJ TUZENBACH, baron, poručík
VASILIJ SOLENÝ, štábní kapitán
IVAN ČEBUTYKIN, vojenský lékař
ALEXEJ FEDOTÍK, podporučík
VLADIMÍR RODE, podporučík
FERAPONT, vrátný u krajské správy, stařec
ANFISA, chůva, osmdesátiletá žena
PROTOPOPOV, předseda místní správy

Děj
V první jednání se u Prozorovových slaví Irinin svátek. Uplynul rok od smrti otce. Sestry mluví o tom, jak se již brzy budou stěhovat do Moskvy. V druhém dějství je Andrej již ženatý, má malého chlapce. Veršinin začíná jevit zájem o Mášu, která ho zpočátku odmítá. Podobně je to s Tuzenbachem a Irinou. Olga zastupuje nemocnou ředitelku školy, ale nezvládá to. Nataša začíná Andreje podvádět s Protopopovem. Znovu se mluví o brzkém přestěhování do hlavního města. Ve třetím jednání vypukne ve městě požár, Prozorovovi pomáhají obětem. Čtvrté dějství je ve znamení přesunu vojska z města. Odchází Veršinin a Máša se vrací ke svému muži. Tuzenbach je zastřelen v souboji se Soleným. Všechny tři sestry docházejí k závěru, že veškeré utrpení v životě má nějaký smysl a smiřují se s ním, každá jinak. Máša začíná život znovu, s tím, že se musí žít. Irina vidí dál smysl života v práci. A Olga dojde k závěru, že jejich utrpení se jednou změní ve štěstí lidí, kteří přijdou po nich.

Citace:
OLGA: (objímá obě sestry) Hudba hraje tak vesele, tak optimisticky, a člověku se chce žít! Bože můj! Uplyne čas a my odejdeme na věky, zapomenou na nás, zapomenou na naše tváře, naše hlasy, zapomenou, kolik nás bylo, ale naše utrpení se změní v radost lidí, kteří budou žít po nás, na zemi nastane mír a štěstí a lidi dobrým slovem uctí památku těch, kdo žijí teď, a poděkujou jim.

ČECHOV, A. P. Dramata : Tři sestry. Praha : KMa, s. r. o., 2008. s. 323.

Závěr:
Hra zobrazuje monotónní a frustrující život statkářské vrstvy. Je složena z nekonečného množství detailů, jejichž vzájemné spojitosti nejsou vždy zřejmé. A přece se postupně vytvoří jednotná atmosféra, jasně vykreslené postavy i úplný a prostý děj. Čas zde působí jako ničitel nadějí a iluzí. Hlavním motivem je zde pro mě to, jak čas mění lidi a jejich sny.

Datum: 22. 8. 2009

Kdo chytá v žitě (Jerome David Salinger)

Sat, 29 May 2010 16:11:55 +0200

Autor záznamu: Vendula Holanová
Třída: II.A
Školní rok: 2009/2010
Název knihy: Kdo chytá v žitě
Autor: Jerome David Salinger
Nakladatelství a rok vydání: Praha, Práce, 1979
Žánr: román
Zařazení do kontextu: Děj se odehrává v 50. letech 20. století ve Spojených státech amerických, v New Yorku na Univerzitě v Pencey.

Záznam z četby:

Postavy
Holden Caufield
-    17ti letý dospívající mladík
-    stále bloudí, netuší, co hledá
-    neustále nespokojený
-    často si protiřečí, velmi citlivý
-    většinou dospělých lidí pohrdá … šaškové a lháři
-    nesouhlasí ze světem dospělých, přesto jako by byl jeho součástí
Phoebe
-    Holdenova mladší sestra
-    má ji velmi rád
-    2. třída, chytrá, laskavá, empatická
-    rozumí svému bratrovi
další postavy … Alie (z Holdenova vyprávění, bratr, zemřel na leukémii), D.B. (starší bratr, píše povídky a scénáře pro Hollywood), profesor Antolini (učitel češtiny, homosexuální, pedofilní sklony)

Děj
Holden, který je zároveň i vypravěčem příběhu, vzpomíná na různé události, které se mu přihodily. Pro své rozporuplné chování, byl vyloučen z několika škol, ale protože se bojí trestu a nechce se mu domů, toulá se jen tak po ulicích. Potkává různé lidi, prostitutku, jeptišku, svého bývalého učitele, který má homosexuální sklony. Holden dochází k názoru, že dospělým lidem nelze věřit a je z toho deprimován. Útěchu nachází pouze ve společnosti malých dětí, které jsou nevinné a opravdové.

Citace:
"Víš, čím bych se chtěl stát? Hergot, víš, čím já bych se chtěl stát? Jako kdybych si moh' vybrat?"
"Čím? A přestaň klít."
"Znáš tu písničku 'Když někoho chytí někdo, jak jde žitem kdes'?"
"Ale to je 'Když někoho POTKÁ někdo, jak jde žitem kdes'. A je to básnička od Roberta Burnse."
"Já bych dělal to, že bych chytal děti, co si hrajou v žitným poli, aby nespadly z útesu. Já vím, že je to šílenství, ale je to to jediný, co bych dělal na světě rád."

Závěr:
Kniha je napsána hovorovým jazykem a snad právě proto se s ní ztotožnily celé generace mladých čtenářů, které ji vzaly za svou a stala se vzorem revoltující mládeže proti světu dospělých.

Datum: 16. 6. 2009

Nemůžeme za všechno obviňovat počasí

Sat, 24 Apr 2010 19:25:37 +0200

Kdybyste se náhodně zeptali občanů "modré" planety, co si představí pod pojmem globální oteplování, mnoho z nich vám nebude schopno poskytnout zcela správnou odpověď. Samozřejmě, proces tohoto neustále dokola omílaného jevu je natolik složitý, že jim to ani nemůžete mít za zlé. Převážná většina lidstva však ví, že něco není v pořádku. Počasí podléhá stále robustnějším výkyvům - období sucha jsou sušší, větry se mění v hurikány, léta jsou teplejší, zimy mrazivější. Z ledovců mizí led, zvyšují se hladiny oceánů, zvyšují se eroze a hlavně průměrné roční teploty na zeměkouli. Hlavní příčinou těchto dějů je oxid uhličitý, který vzniká spalováním uhlí, ropy, vypalováním lesů či dalších lidských činnostech.
Nemůžeme za to všechno obviňovat počasí. Klíčem všech těchto nesrovnalostí v přírodě jsme pouze a jen my, lidé. Měli bychom společně zapojit síly a zajistit dalším generacím spokojený život v čistém životním prostředí.
Musíme si uvědomovat, že člověk je nevyhnutelně spjatý s přírodou a bez ní nemá možnost přežít.

Článek publikovaný v MF DNES

Já věřím

Sat, 24 Apr 2010 19:23:04 +0200

"Život je zajímavý, právě pro tu možnost uskutečnit nějaký sen." (P. Coelho)

Láska. Rodina. Zázemí. Práce. Nový Zéland. Norsko. To je část mých povětšině uskutečnitelných snů a plánů do budoucna. Jeden sen však do této přihrádky nezapadá. Ne snad že by byl nedůležitý, ale vyjímá se od ostatních svou nedosažitelností… V každém člověku zůstane i po dovršení osmnácti let života kus dětského ducha. Někdo ho neskrývá, druhý ho má uschovaného v hloubi duše. Každému se však jednou za čas vydere na povrch. Víra. Lehkomyslnost.

Já věřím.

Věřím, že svět, který nás obklopuje, by mohl být pozitivnější. Věřím, že lidé, kteří v něm žijí, by mohli být optimističtější. Věřím, že starosti, které lidé mají, by mohly být odloženy. Věřím, že příčiny, které lidem tyto starosti způsobují, by se mohly vyskytovat v méně hojném množství… Proč nás naši rodiče přivedli k životu? Proč žijeme na světě? Pro neustálé spory, sváry a trápení? Pojďme odsunout věčné problémy a rozepře, vzdálit se od všeho zlého, nepříjemného a falešného. Pojďme žít! Prožít náš život v dobrotě, laskavosti, optimismu, překvapení, v souladu s přírodou. Odhoďme svůj pesimismus a neztrácejme s ním už ani vteřinu našeho drahocenného života. Náš život je příliš krátký, než abychom plýtvali čas nesmyslnými boji ať už mezi sebou či uvnitř sebe samých.

Žijme pro pomoc druhým. Naše šlechetné chování a optimistická nálada prospějí lidem v okolí. Nežijme jen pro majetek a bohatství, neznepříjemňujme lidem jejich vlastní krátký život naší pochmurnou náladou. Ano, velkodušnost a dobrota nám nakonec dokáže přivodit i bohatství, ale nakonec bychom měli dojít k vlastnímu uspokojení. K vědomí, že jsme neuspokojili pouze sami sebe, ale i další smrtelníky v naší blízkosti toužící po klidném životě tak jako my.

Je to tak složité? Nejsem bláhová. I přes svou víru a nevzdávající se touhu mi něco napovídá, že mnou vysněný život by přece jen nebyl kompletní. Ač s tím někteří nesouhlasíme, neshody, ztráty, utrpení a bolest neodmyslitelně patří k životu. A ten od nás očekává přizpůsobení.

Státní maturita: Až naprší a uschne?

Tue, 06 Apr 2010 17:59:12 +0200

Státní maturita: Až naprší a uschne?

Pominu-li pošetilé názory, že nezáleží na tom, jakou maturitu student složí, když mu kvůli předpovězenému konci světa stejně bude k ničemu, i přes to jsou státní maturity velice aktuálním tématem. Aktuální jsou už minimálně desetiletí a stále se o ně většina středoškolských studentů ještě nepřestala zajímat. Já si však myslím, že nemá cenu neustále vyčkávat na oficiální rozhodnutí ministerstva školství. Státní forma maturity by neměla ovlivnit míru nastudování maturitních otázek, ani podněcovat studenty k mylným představám o stupni náročnosti.
Státní maturita s sebou jistě nese zástup výhod i nevýhod. Jak bych ale všechny její okolnosti mohla znát, když ani profesoři nejsou schopni podat jednu konkrétní informaci? Každý si ovšem dokáže vyvodit jednu podstatnou okolnost a kladný přínos státní maturity, že její vyhodnocení by mělo být vůči celému státu spravedlivé. Také by se měly vykompenzovat podmínky pro přijetí na vysoké školy.
Na co vláda čeká? Napršelo a uschlo za těch deset let už tolikrát, že odpověď "Až naprší a uschne." počítám za zjevně nepřijatelnou. Nebo snad politici už nevědí, o čem by se dohadovali? Jestli jim všechna rozhodnutí budou trvat tak dlouho, možná se ani nedočkám navýšení průměrného důchodu.

Kamera, klapka, akce, cirkus začíná!

Tue, 06 Apr 2010 17:57:42 +0200

Kamera, klapka, akce, cirkus začíná!

Jak se změní politická konstelace v České republice po květnových volbách? Toť otázka. Místo spekulací jestli k lepšímu nebo horšímu bych se raději zaměřila na konkrétní problémy nynější vlády a k probíhající volební kampani.
Politikové nám slibují hory doly. Jsou však jejich sliby předmětné? Většinou jich splní naprostou menšinu. Politické strany by měly slíbit jen tolik, kolik jsou schopny splnit. Pokud vláda neumí vyřešit ani základní otázky týkající se například korupce, zadlužování státu nebo klientelismu, neměla by slibovat úspěšná řešení dalších poněkud konkrétnějších problémů. Lidé chtějí slyšet stručné a jasné argumenty a co především - chtějí jistotu. A ta se u českých politiků nesnadno vyhledává. Nechceme přece neustále poslouchat, že by se mělo ve větší míře investovat do bio paliv a čehokoli dalšího, když příslušníci některých politických stran ani nejsou schopni vysvětlit, co to bio palivo je.
Česká politika je spíše divadelní scénou, kde většina herců nehraje svou roli právě přesvědčivě. Volební kampaň by se dala považovat za jeden ze sta komických výstupů toho velkého cirkusu. Nutno podotknout, že tento cirkus nabyl tak vysokého rozpočtu, že by se nad rozpočty ostatních cirkusů dalo mávnout rukou.
Jak bude politická situace vypadat za dvacet let? Kdo ví. Možná bychom měli mít nějaké to vejce vždy při ruce.

Michael Jackson: Král popu nebo plastik?

Tue, 06 Apr 2010 17:56:25 +0200

Michael Jackson: Král popu nebo plastik?

Když se řekne Michael Jackson, mnohým se vybaví Král popu, zpěvák, tanečník, Billy Jean, jiným však například pedofil, soud, plastiky, aféry… Mně se popravdě vybaví všechno dohromady. Pak už je ale jen na mně, co z toho si zvolím za důležité. Michaelova smrt pro mě jako pro velkého fanouška byla velkým šokem stejně jako pro celou veřejnost. Zvlášť když měl před sebou poslední vrcholné koncerty v Londýně. Byl však ale skutečně takový bůh, jak se o něm říká? Na světě je jen málo lidí, kteří nikdy neslyšeli o Králi popu, ať už z pozitivního nebo negativního hlediska. Co se týče umění, byla to a dosud je největší ikona showbusinessu, která položila základ populární hudbě. Bohužel mu jeho hvězdnou dráhu narušily problémy v osobním životě. Ať už jeho nemoc, která přiměla lidi hovořit o něm jako o Králi plastik, nebo jeho láska k dětem, která byla často vykládána jako pedofilie. Každý si na Jacksona nepochybně vytvořil vlastní závěr. Já si z dostatečně velkého vzorku doložených faktů a skutečností troufám říct, že Michael Jackson byl neobyčejně nadaný a kreativní muž, který se po většinu času choval jako dítě, pomocí různých charit a projektů se snažil pomoci co nejvíce dětem na světě a hlavně kolem sebe rozdával lásku. Samozřejmě, že nebyl bez chyb. Ale ty přece máme všichni, ne?
Michael Jackson je pro mě vzorem. Je to zvláštní, protože toho člověka neznám osobně, ale můžu říct, že mi v mnohém ovlivnil život. Vzbudil ve mně všemožné emoce a ukázal mi svůj pohled na svět. Jeho písně mě dokáží probudit, donutí mě přemýšlet, zpívat, tancovat a pokaždé mi otřesou celým tělem. Jeho osobnost se dokonce i v něčem podobá té mé. Mám pocit, jako bych měla stejné cíle a potřeby. I přesto, že Michael nikdy nenechá mé Já zcela v klidu a jeho introvertní duše jako by se odrážela od té mé v zrcadle, nechtěla bych jím být úplně docela. Každý by měl být sám sebou, byť jen trochu ovlivněn svým idolem, bojovat za vlastní cíle, konat vlastní činy a jít ve svých vlastních šlépějích.

Svoboda a její podstata

Tue, 06 Apr 2010 17:54:45 +0200

Svoboda a její podstata

Žiji svobodně a nezávisle. Většinou podle toho, jak to cítím, ne podle toho, co se ode mě očekává. Svoboda je pro mě velice důležitá a zásadní stejně jako skutečnost, že vůbec existuji na světě. Co by bylo, kdybych si nemohla dovolit chodit do školy? Co by bylo, kdybych byla nucena uznávat nějaké náboženství, ke kterému nemám žádný vztah? Co by bylo, kdybych nemohla vyslovit veřejně svůj názor? Pro odpověď si samozřejmě můžeme skočit do (ne tak dávné) historie. Pro mě je to teď už nepředstavitelné. A tak chci mluvit spíše o dnešním svobodném světě. Řekla bych, že svoboda je břemeno rozhodování, je to možnost si vybrat. Pokud v našem rozhodování není nesoulad se zákonem, který musí všichni občané dodržovat, pak je svobodné myšlení v dnešní společnosti zcela přirozené. Myslím, že každý by měl mít právo vyslovit svůj názor, i kdyby byl docela nevhodný nebo nesmyslný. Každý přemýšlí jinak a jinak také své myšlenky prezentuje a v tom je právě částečná podstata svobody.
Teď si například vezměme cestování. Dříve byli někteří lidé rádi, že vytáhnou paty z domu a podívají se pár kilometrů okolo. Dnes máme možnost cestovat letadlem kdy se nám zachce. Díky EU se můžeme dokonce do jistých států dostat bez jakékoli hraniční kontroly.
Je tu však určitá nevýhoda, kterou si ne všichni dokáží přiznat. Se svobodou se stáváme zodpovědnými a ne každý se s tím dostatečně vypořádává. Například v zákoně je pevně dáno, v kolika letech může občan začít kouřit. Bohužel vypadá, že mnoho dětí pod osmnáct let o tomto bodu v zákoně zjevně nikdy neslyšelo. Nicméně v dospělosti má člověk svobodu začít kouřit, ale zároveň s tím i přibírá odpovědnost za následky, které mohou nastat při dlouhodobém kouření. Rozhodl se tak sám. Jestli dobře nebo špatně, to už je druhá věc.
Lidé by si měli uvědomovat, že jejich svoboda je stále něčím omezená, ať už druhými lidmi nebo zákony. Cítit se svobodně ještě neznamená být svobodným.

Politici: Co jsou schopni udělat pro peníze?

Tue, 06 Apr 2010 17:53:21 +0200

Politici: Co jsou schopni udělat pro peníze?

Rozebrat aktuální situaci české politiky nelze příliš stručně. Dala by se o tom napsat kniha. Proto jsem si vybrala konkrétní případ, kdy se Jiří Benák, fotoeditor v redakci MF DNES a iDnes.cz, přesvědčivě vydával za majitele severočeské sítě heren Jackpot, aby zjistil, kam až jsou politici schopni zajít pro peníze. Někteří z nich totiž chtějí uplatnit nový zákon, podle nějž mají majitelé heren za každý nový automat zaplatit státu milion korun. Jiří Benák tedy na čas pozměnil svou identitu a nabízel politickým stranám jeden milion korun s cílem přesvědčit je, aby již zmíněný zákon neměnili, pod podmínkou, že sponzorovo jméno zůstane utajené. Nutno podotknout, že pouze jedna z šesti stran zapojených do testu se vyjádřila zcela negativně k celému procesu a s uplácením nechtěla mít nic společného. "My jsme v tomto transparentní," nenechal se zmanipulovat hlavní manažer zelených Tomáš Průša, "jsme rádi, když nás někdo obdaruje, ale nemůžeme slíbit nějaké utajování. Tím bychom si sami podrazili to, co děláme." (MF DNES, Magazín Víkend z 26. září 2009) Ostatní strany, i když některé byť jen zčásti, souhlasily.
Jak je možné, že politici před svým zvolením slibují hory doly a když už mají pevnou půdu pod nohama, zkrátka na to zapomenou? Proč slibují, když za nimi přicházejí lidé s miliony a v tu ránu je stejně všechno jinak? Není snad i v jejich zájmu, aby stát fungoval bez zbytečných nepříjemností? Triky českých politiků na získání publika a popularity jsou někdy až absurdní. Jak vidno, peníze v české politice hrají větší roli, než by měly. A to je špatně pro nás všechny.
"Získávati peníze není neužitečné, ale získávati je nespravedlivě je nade vše horší." (Démokritos z Abdér)

Bídníci (Victor Hugo)

Tue, 06 Apr 2010 17:35:23 +0200

Gymnázium J. K. Tyla, Hradec Králové - Záznam z četby

Autor záznamu: Vendula Holanová
Třída: II.A
Školní rok: 2009/2010
Název knihy: Bídníci - Les Misérables
Autor: Victor Hugo
Nakladatelství a rok vydání: Praha, Academia, 2001
Žánr: román, velká epika
Zařazení do kontextu: Děj knihy se odehrává ve Francii, povětšině v Paříži, počátkem 19. století. Tento román byl napsán v období romantismu (18. - 19. století).

Záznam z četby:
Román je rozdělen do pěti částí. Každá z částí se dále dělí na několik knih, které se skládají z jednotlivých kapitol.

I. Fantina
Na začátku knihy nás autor seznamuje s dobrosrdečným dignským biskupem Karlem Františkem "Lidumilem" Myrielem a jeho neuvěřitelnými, hrdinskými činy. Tento biskup byl například schopný vydat se sám do místa obývaného zloději. Ti ho neobrali, naopak mu za jeho neotřelá kázání dali dary. Myrielova dobrota napravila bývalého galejníka Jeana Valjeana, který byl držen šestnáct let na galejích kvůli krádeži chleba a čtyřem útěkům, a napomohla mu vést nový život. Valjean se totiž pokusil okrást samotného biskupa, který mu při útěku poskytl střechu nad hlavou. Ten ho však neudal a doufal, že se dokáže změnit. Od této zkušenosti Valjean začal vystupovat jako pan Madelein a stal se starostou v Montreul-sur-Mer, kde si ho lidé velice vážili a považovali ho za ztělesnění moudrosti a dobroty. V tomto městečku se pomalu seznámil s osudem krásné ženy Fantiny a její nemanželské dcery Cosetty. Cosetta byla vychovávána zlými lidmi, Thenardierovými, zatímco Fantina pracuje v továrně, aby svou dceru uživila. Fantinu nedopatřením vyhodili z práce, proto se stala nevěstkou, prodala své vlasy a zuby. Později onemocněla. Jen co se starosta Madelein dozvěděl o Fantininém osudu, sám ji převezl do nemocnice a zaplatil její dluhy. Mezitím komisař Javert poznal ve starostovi Jeana Valjeana. Dokonce ho chtěl udat, ale rozmyslel si to, když se objevil jakýsi Jean Champmathiev, který je považován za Jeana Valjeana a má být odsouzen za jeho krádeže. Začal se chystat soud. Ještě před celým procesem starosta vysvobodil svou ohromnou silou zpod zatíženého vozu pana Faucheleventa. Když se starosta dozvěděl o kauze Jeana Champmathieva, byl okamžitě rozhodnut, že před soudem přizná svou totožnost. Také se tak stalo. Javert vydal příkaz k zatčení pravého Valjeana, ale ten už utekl, aby splnil slib umírající Fantině - dopravil se pro Cosettu a postaral se o ni.

II. Cosetta
Z počátku druhé části se dozvídáme o bitvě u Waterloo a setkáváme se s Pontmercym, který byl zachráněn lupičem Thénardierem (ten však pana Pontmercyho neměl v úmyslu zachránit, chtěl jen oloupit mrtvé). Když Jean Valjean opustil mrtvou Fantinu, okamžitě odjel vyzvednout Cosettu, kterou však musel vyplatit. Se svou nevlastní dcerkou odešli do Paříže, kde se z nouze dostali do kláštera. Jean Valjean si zde opět změnil jméno, vydával se za bratra Faucheleventa, kterého kdysi zachránil, a začal pracovat jako zahradník. Zde s Cosettou zůstali dalších pět let.

III. Marius
Zde se setkáváme s Gillinormandem a jeho dospělým vnukem Mariem, který odchází z domova kvůli odlišnému pohledu na politické záležitosti. Po svém odchodu se Marius stal členem skupiny Přátelé abecedy.Bydlel v Gorbeauově domě, kde dříve bydlel Valjean s Cosettou a kde nyní pobývají v bídě Thénardierovi. Marius se stal svědkem podivné události s Thénardierovými, kdy chtěli okrást společně se svou partou lupičů pana Faucheleventa (Jeana Valjeana, který jim chtěl finančně pomoci), aniž by zprvu věděli, o koho ve skutečnosti jde. Marius se zde také seznámil s Eponinou a Javertem. V této části se zamiloval do Cosetty, dívky z Lucemburské zahrady.

IV. Idyla ulice Plumet a epopej ulice Saint-Denis
Cosetta a Marius se nadále stále víc důvěrně seznamují, ale jejich román je přerušen povstáním v Paříži. Marius odešel na barikádu bojovat za republiku se svými vrstevníky, kteří už zajali komisaře Javerta. Starý pán Mabeuf obětuje život, aby vztyčil prapor.

V. Jean Valjean
Valjean, který kvůli Cosettě přišel na barikádu, aby přivedl Maria, dostal za úkol zabít uvězněného Javerta. On to však neudělal, místo na Javerta vystřelil do vzduchu a nevěřícného komisaře propustil. V poslední chvíli Valjean zachránil Maria před smrtí. Unikl s ním stokou, kde se setkal s Thénardierem,,, který vylákal Jeana s Mariem do pasti k Javertovi. Na konci kanálu už na Valjeana tedy čekal Javert, který ho chtěl zatknout. Valjean ho poprosil o svolení odvézt Maria k jeho dědovi, kde může být ošetřen. Stalo se tak. Javert mezitím čekal na bývalého galejníka před domem. Komisař začal mít poprvé výčitky svědomí. Vděčil Valjeanovi za svůj život, nyní nevěděl, jako cestou se vydat. Zatknout, či propustit? Nakonec Javert Valjeana propustil a sám spáchal sebevraždu - skočil z mostu do řeky Seiny. Uzdravený Marius si vzal za ženu Cosettu. Podivínský Jean Valjean se svatby nezúčastnil. Byl smutný a prozradil Mariovi svou minulost. Marius ji celou nevyslechl a začal Valjeanem pohrdat a ten mu naznačil, aby se už nevídal s Cosettou. Asi po roce Valjean onemocněl. Celou Jeanovu minulost Cosettě a Mariovi nakonec objasnil Thénardier, ač nerad. Oba odjeli za svým otcem Jeanem Valjeanem, aby se usmířili. Bylo však pozdě. Valjean umřel, svobodný, ač osamotě. Je pohřben na kraji hřbitova Pére-Lachaise.

Citace:
"Jean Valjean, to byla jediná tíha, kterou měl v duši.
Jean Valjean ho přiváděl z míry. Všechny zásady, které byly opěrnými body celého jeho života, se před tím člověkem hroutily. Javerta skličovala šlechetnost, kterou mu Jean Valjean prokázal. Jiné skutky, které si připomínal a které kdysi považoval za lež a pošetilost, se mu teď vracely jako pravdy. Za Jeanem Valjeanem se objevil pan Madeleine a obě postavy se tak kryly, že tvořily jen jednu jedinou bytost, která budila úctu. Javert cítil, že se do jeho duše loudí něco strašného, obdiv k trestanci. Je možné ctít galejníka? To pomyšlení ho rozechvívalo, ale nemohl se té představy zbavit. Marně se bránil, ale přece byl nucen před soudem svého svědomí přiznat tomuto bídníkovi vznešenost. Protivilo se mu to." ¹

1 - Hugo, V.; překlad Pavlousková, Z.: Bídníci II. Academia, Praha 2001. S. 599

Závěr: Hugovo dílo Bídníci, kde je dokonale popsána proměna obyčejného a bídného galejníka v obdivuhodného, dobrosrdečného a respektu hodného muže, je bezesporu poučné a pozoruhodné. Hugo zde s přesností vystínil tehdejší tajemnou atmosféru Paříže. K vystihnutí atmosféry také přispěly podrobné dějové odbočky (například popis bitvy u Waterloo nebo líčení barikád). Z celkového vyznění knihy lze vycítit Hugův protest proti lidské bídě a ponižování. Konkrétně mě vyjma Jeana Valjeana zaujala postava inspektora Javerta, který i proti svému přesvědčení na konci příběhu odhalil srdce a dal najevo své city.

Datum: 5.4. 2010

Romeo a Julie (William Shakespeare)

Tue, 06 Apr 2010 17:33:20 +0200

Gymnázium J. K. Tyla, Hradec Králové - Záznam z četby

Autor záznamu: Vendula Holanová
Třída: II.A
Školní rok: 2009/2010
Název knihy: Hry (Romeo a Julie)
Autor: William Shakespeare
Nakladatelství a rok vydání: ČSM, Praha 1963
Žánr: divadelní hra, tragédie
Zařazení do kontextu: Hra Romeo a Julie patří mezi nejslavnější díla Williama Shakespeara. Napsal ji asi v roce 1595. Drama se odehrává v italském městě Veroně v 16. století.

Záznam z četby:
Příběh tragédie začíná v městě Veroně, když se mladý Romeo z rodu Monteků rozejde se svou dívkou Rosalinou. Ta totiž před ním dala přednost bohu a vstoupila do řádu sester. Romeo je nešťastný a tak mu jeho drahý přítel Benvolio navrhne, aby šli na maškarní bál pořádaný rodinou Kapuletových. Kapuletové a Montekové mají mezi sebou dlouhodobý spor, který často vede i k prolévání krve. Nikdo už snad ani neví, čím to válčení vzniklo. Romeo s Benvoliem tedy vyrazí na ples, kde se Romeo seznámí s krásnou čtrnáctiletou dívkou Julií z rodu Kapuletů. Zamilují se do sebe a přestože vědí, že by jejich láska měla být zatracena, navzdory sporu jejich rodů se znovu setkají. Romeo ještě tu noc vyzná Julii na zahradě lásku a poté spolu domluví tajnou svatbu. Oddá je Romeův dávný přítel, bratr Vavřinec.
Až na Juliinu chůvu, která těm dvěma milencům svorně pomáhá, o svatbě nemá nikdo ani zdání. V den jejich svatby se Romeo, nyní už Juliin muž, utká z Tybaltem z rodu Kapuletů, zabije ho a je za to vyhnán z Verony, dokud se na jeho prohřešek nazapomene. Romeo tedy odejde do Mantova. Mezitím se Juliin otec rozhodne, že svou dceru provdá za bohatého šlechtice Parida. Julie si ho však vzít nemůže, protože už je manželkou Romea. Proto se jde poradit za bratrem Vavřincem. Ten jí dá tekutinu, která jí má na dvaačtyřicet hodin zastavit srdce a odstranit veškeré známky života. Po procitnutí může utéct za Romeem a strávit s ním zbytek života.
Julie ten nápoj noc před vyhlášenou svatbou s Paridem vypije a hned ráno ji najdou mrtvou. Uloží ji do rodinné hrobky. Když se o Juliině smrti dozví Romeův sluha, okamžitě se rozjede do Mantova, aby svému pánovi tuto smutnou zprávu sdělil. Jakmile se Romeo dozví o smrti své milované, je připraven vzít si život. Proto u tamního lékárníka koupí jed a vyrazí za Julií. S pomocí svého sluhy se vloupá do hrobky Kapuletových a vykáže sluhu pryč. Hned poté přijde do hrobky Paris. Romeo ho požádá, aby odešel, ale Paris odmítá. Utkají se, Romeo Parida zabije a dál truchlí nad Juliiným tělem. Vypije jed a zemře. O chvíli později se Julie probudí. V té chvíli přispěchá do hrobky bratr Vavřinec, který Romeovi poslal dopis s tím, co s Julií zamýšlejí. Ten však Romeo neobdržel. Do hrobky už přicházejí další lidé a tak se Vavřinec snaží přesvědčit Julii, aby s ním rychle utekla. Julie odmítá a Vavřinec uteče sám. Julie v zoufalství popadne Romeovu dýku a probodne se. Když lidé uvidí, co se stalo, zavolají Kapulety i Monteky. Ti se nakonec nad mrtvými těly svých potomků usmíří a litují všech vzájemných rozepří.

Citace:
"Už s chmurným mírem vzchází chmurný den
a samo slunce těžkou hlavu skrývá.
Jen zprostit toho, kdo je nevinen,
A trestat provinilé ještě zbývá.
Však věčně bude srdce jímat znova
Žal Juliin a bolest Romeova."

Shakespeare, W.; překlad Saudek, E. A.: Hry. ČSM, Praha 1963. S. 177 - 178

Závěr:
Hra Romeo a Julie je podle mého názoru nesmrtelná. Vždy lidem tajil dech tento strastiplný milostný příběh dvou milenců, kteří svou silnou láskou a vírou ucelili rány ve vztazích jejich rodů. Shakespearova slova zamaskovaná do různých metafor, která nás doprovází v průběhu celého dramata, přímo nutí k zamyšlení. Kniha má rychlý spád a je velice čtivá.

Datum: 3.4. 2009

Medeia (Euripides)

Tue, 06 Apr 2010 17:31:01 +0200

Gymnázium J. K. Tyla, Hradec Králové - Záznam z četby

Autor záznamu: Vendula Holanová
Třída: II.A
Školní rok: 2009/2010
Název knihy: Medeia
Autor: Euripides
Nakladatelství a rok vydání: Praha, Na Perštýně, 1929
Žánr: tragédie
Zařazení do kontextu: Děj se odehrává před palácem Medeii v průběhu pouhých dvou dnů za doby mytické. Toto drama bylo napsáno ve Starém Řecku v roce 431 př. n. l.

Záznam z četby: Medeia, dcera krále Aiéta se zamilovala do vůdce Argonautů, Iasona, který usiloval o zlaté rouno. Pomohla mu ho získat i za cenu vraždy vlastního bratra. Poté spolu utekli do Korintu, kde se Iasonovi zalíbila dcera krále Kreonta, kterou si později chtěl vzít za ženu. Svatba se začala chystat hned, jak Iason opustil Medeiu. Krále vyděsilo, když se dozvěděl, že se Medeia chystá zabít jeho i nevěstu, aby dostatečně potrestala Iasona. Vydal se proto za ní a vykázal ji z města i s jejími dětmi. Medeia souhlasila, přesto ho však požádala ještě o jeden den v Korintě, aby si mohla promyslet, kde sobě a svým dětem zajistí nové živobytí. Ve skutečnosti však čas navíc potřebovala kvůli své promyšlené pomstě. Rozhodla se otrávit nevěstu, jejího otce a poté plánovala zabít své vlastní děti, i když jí to někdy její srdce zakazovalo. Ještě ten den Medeiu navštívil její dávný přítel Aigeus, který jí odpřísáhl podporu a útočiště v jeho paláci v Athénách. Pomalu se začalo schylovat k očekávané tragédii. Medeia obelstila Iasona a řekla mu, že se chovala nevhodně a že ho ve všem jeho konání podporuje. Vyslala své děti do korintského paláce, aby předaly Iasonově nevěstě vzácné dary. Jakmile si královská dcera oblékla své nové šaty plné jedu, vzplála a její otec snažíce se jí pomoci, uhořel spolu s ní. Když se Medeiini dva synové vrátili domů, odhodlala se je zabít. Poté k jejímu paláci přijel zoufalý Iason a zjistil, že jsou jeho synové také mrtvi. Nemohl uvěřit, že jeho bývala žena je tak šílená. Chtěl své děti pohřbít ve své zemi, ale to Medeia nedovolila. Odjela i se svými mrtvými syny do Athén a Iasona ponechala jeho žalu.

Citace:
"Než toť už v ženské povaze:
mít lůžko nedotčeno - v tom je pro vás vše!
A ohrozí li něco lože manželské,
hned rozum, dobro obracíte naruby.
I měly by se děti jinak roditi
než z lůna matek, bez žen měl by býti svět:
pak nebylo by vůbec mezi lidmi zla!"
(Iason, s. 37)

Závěr: Tato tragédie vášnivé ženy mě oslovila nejen svým dějem, ale i svou jednoduchostí, kdy zrazená žena naplánuje pomstu svému manželovi. Děj měl proto rychlý spád a neměl vedlejší dějové odbočky. Ze začátku knihy mi byl nepříjemný jazyk, jímž je Medeia psána. Stačilo však pět stránek a text se mi četl lehce. Dodala bych už snad jen to, že Medeia zavraždila vše, co jí bylo nejcennější a proto nejvíce ublížila sama sobě.

Datum: 10.10. 2009

Toužím po nemožném, tedy jsem romantik

Tue, 16 Mar 2010 14:46:22 +0100

V literatuře jsme začali probírat romantismus. Jsem velice ráda, že jsme k tomuto uměleckému směru konečně dospěli. Romantismus je mi ze všech období nejblíže. Dá se říct, je jsem sama takovou romantickou duší toužící po nemožném a někdy i nepřítomném. Nevyčleňuji se však zásadním způsobem ze společnosti a svět nevidím tak černě, jak tomu bylo u mnoha tělem i duší pravých romantických umělců.

Ráda chodím do přírody. Je to pro mě unik od reality. Jsem jen já a příroda. Nic jiného. Mám čas přemýšlet a sledovat svět okolo mě, aniž bych byla účastna.

Dovolila jsem si přepsat zde pár veršů dramatické básně Manfréd britského romantického spisovatele lorda George Gordona Byrona...

Krásný je ten viditelný svět!

Jak velkolepý sám i ve svých dějích!

My ale, kteří zveme se v něm pány,

zpola jen božstvo, napolovic prach,

nesvedem řádně vznést se ani klesnout

a naše nesourodost plodí svár

a chaos prvků. V pýše, v ponížení

soupeří naše chtíče, zpupná vůle,

zvítězí však jen smrt! A budem tím,

co bojíme se sami sobě přiznat.

Několik tváří Palomy Faith

Mon, 08 Mar 2010 22:35:52 +0100

Přecejen mi to nedalo a našla jsem si pár dalších originálních fotek Palomy. Hezkou podívanou přeji!