na Blog.cz

"Kam jdeš?" slyším sousedčin naléhavý hlas žádající o dceřinu odpověď. "Jdu s kamarády na diskotéku." "A nechceš si radši číst?!" V hlavě mi okamžitě probleskne pár příhodných myšlenek. Kdybych neměla silnou vůli, možná bych je i vyřkla poněkud kousavým hlasem nahlas. Ne, ona si číst nechce! Myslí si, že zná mnohem kolosálnější rozptýlení, než je čtení. Půjde na diskotéku. Až se vrátí domů, bude chvíli brouzdat po Internetu, jakmile uvidí první zmínku či odkaz na Facebook, jako obvykle klikne a vstoupí do světa virtuální reality, kde ať už chtě či nechtě stráví několik dalších hodin svého života, následně navštíví i svůj oblíbený program I Seek You a celý koloběh se může opakovat. Ona dívka však naprosto netuší, oč přichází.
V knihách se člověk může setkat s nesrovnatelně nadřazenějším typem virtuální reality  než na Facebooku. Absolutní ponoření a oddání se obsahu knihy pro nás znamená vstup do nového světa, jenž má za úkol donutit nás zapomenout na skutečné slasti a strasti našeho každodenního života. Četba může hojit zlomená srdce. Může však způsobit i bolest. Dokáže navodit dobrou náladu. Někdy nás však přivede k náladě špatné. Donutí nás zamyslet se nad podstatnými otázkami. Někdy nás přiměje nemyslet zhola na nic. Četba nás umí rozesmát, rozplakat, potěšit, rozhořčit… Když vstaneme od hodnotné knihy, jsme plni dojmů a emocí. Stáváme se bohatšími. Cítíme se být nabyti novými zkušenostmi, i když je ve skutečnosti získali hrdinové knihy. Ačkoli býváme při návratu do reality často zklamaní, máme větší rozhled, hojnější slovní zásobu, nové názory a představy o životě.
Na jednu věc si ale všichni musíme dávat pozor. Kniha nás nesmí pohltit natolik, že přestaneme vnímat náš reálný život. Čtení je jedním z nejdůmyslnějších druhů relaxace, nesmíme však nechat jeho dějové linie předčit ty naše, skutečné.

"Pánové, už budu zavírat." "My jdeme jenom na jednoho panáka," přesvědčují mě návštěvníci před mým zprvu zamýšleným vyslechnutím poslední objednávky. Ani se nestihnu otočit a zmiňovaní páni mají vypito. S lehce pobaveným a lačným výrazem ve tváři pokračují v konverzaci: "A tak nám nalejte ještě jednoho." Jistě, v zájmu podniku je vyhovět přáním hostů za účelem co nejvydatnějšího zisku, avšak mí dva baroví společníci pod vlivem alkoholu působili natolik sklíčeným dojmem, že mě přiměli uvažovat, zda jim daný nápoj vůbec nalít a nevyzvat je radši k odchodu.
Alkohol dokáže být věrným přítelem člověka. Vycházíme s ním dobře, jednou za čas si spolu vyrazíme, náš vztah spočívá ve vzájemné komunikaci, rovnocennosti a porozumění. Je s ním legrace, někdy nuda či dokonce trápení. To je ve vztazích obvyklé. Někteří přátelé nás však po jistém období přestávají respektovat, jsou nadutí a vůči nám lhostejní, tudíž přestávají být přáteli. My následně nesmyslně zpytujeme svědomí a hledáme chybu u sebe samých. Snažíme se vše urovnat do starých kolejí, trávíme s oním "přítelem" více času než doposud a celí zaslepení si neuvědomujeme, že jím jsme ovládáni a využíváni.
Tato potíž může nastat i s naším přítelem alkoholem, který nám je zatím nevinným a oddaným společníkem. Když si od něho budeme udržovat dostatečný odstup, naše přátelství tak může přetrvat řadu let.

Nedávno jsem si na ulici všimla chlapce, který zřejmě nedovršil ani patnácti let, kráčejícího po poměrně rušné třídě s dvěma porno-časopisy v ruce. Z pokřivených úst mu vycházel kouř vyvolaný pravidelným potahováním tabáku z cigarety v jeho druhé ruce. V takový okamžik vám hýří v hlavě spousta myšlenek. Jak se v hlavě toho chlapce zrodila potřeba ukazovat spoluobyvatelům města své "zběhlosti"? Koupil si ony časopisy, jelikož cítil nutnost být informován v oboru sexuální výchovy? Či už tyto informace dostal a nyní se jen snaží rozšířit své znalosti a zkušenosti čtením těchto obscénních periodik? Neměl by chlapec tohoto věku čerpat znalosti poněkud jinde? Jistě, že měl.
Zastávám se názoru, že by sexuální výchova měla být zařazena do školních osnov. Měla by podávat nikoli příliš stručné, nýbrž obsáhlé informace o intimním životě. Je nutné seznámit nově sexuálně aktivní příchozí s riziky pohlavního styku, možných pohlavních nemocí. Samozřejmě se totiž předpokládá, že v dnešní společnosti s hojnými možnostmi páry nebudou pokládat sex pouze za povinnost reprodukovat se, ale i za příležitost zabavit se. Dále by nebylo od věci zapojit do výuky spolupráci s profesionálními sexuology či jinými specialisty tohoto oboru. To by ale mělo platit u jakýchkoli dalších předmětů.
Co se týče sexuální výchovy ve škole, měla by žákům poskytovat pouze teoretické znalosti, praktické užití by měl každý načerpat individuálně. Škoda jen, že dnešní společnost dostatečně nedohlíží na to, zda děti tyto zkušenosti nenačerpávají skrze nemravná revue.

Kdybyste se náhodně zeptali občanů "modré" planety, co si představí pod pojmem globální oteplování, mnoho z nich vám nebude schopno poskytnout zcela správnou odpověď. Samozřejmě, proces tohoto neustále dokola omílaného jevu je natolik složitý, že jim to ani nemůžete mít za zlé. Převážná většina lidstva však ví, že něco není v pořádku. Počasí podléhá stále robustnějším výkyvům - období sucha jsou sušší, větry se mění v hurikány, léta jsou teplejší, zimy mrazivější. Z ledovců mizí led, zvyšují se hladiny oceánů, zvyšují se eroze a hlavně průměrné roční teploty na zeměkouli. Hlavní příčinou těchto dějů je oxid uhličitý, který vzniká spalováním uhlí, ropy, vypalováním lesů či dalších lidských činnostech.
Nemůžeme za to všechno obviňovat počasí. Klíčem všech těchto nesrovnalostí v přírodě jsme pouze a jen my, lidé. Měli bychom společně zapojit síly a zajistit dalším generacím spokojený život v čistém životním prostředí.
Musíme si uvědomovat, že člověk je nevyhnutelně spjatý s přírodou a bez ní nemá možnost přežít.

Pominu-li pošetilé názory, že nezáleží na tom, jakou maturitu student složí, když mu kvůli předpovězenému konci světa stejně bude k ničemu, i přes to jsou státní maturity velice aktuálním tématem. Aktuální jsou už minimálně desetiletí a stále se o ně většina středoškolských studentů ještě nepřestala zajímat. Já si však myslím, že nemá cenu neustále vyčkávat na oficiální rozhodnutí ministerstva školství. Státní forma maturity by neměla ovlivnit míru nastudování maturitních otázek, ani podněcovat studenty k mylným představám o stupni náročnosti.
Státní maturita s sebou jistě nese zástup výhod i nevýhod. Jak bych ale všechny její okolnosti mohla znát, když ani profesoři nejsou schopni podat jednu konkrétní informaci? Každý si ovšem dokáže vyvodit jednu podstatnou okolnost a kladný přínos státní maturity, že její vyhodnocení by mělo být vůči celému státu spravedlivé. Také by se měly vykompenzovat podmínky pro přijetí na vysoké školy.
Na co vláda čeká? Napršelo a uschlo za těch deset let už tolikrát, že odpověď "Až naprší a uschne." počítám za zjevně nepřijatelnou. Nebo snad politici už nevědí, o čem by se dohadovali? Jestli jim všechna rozhodnutí budou trvat tak dlouho, možná se ani nedočkám navýšení průměrného důchodu.

Jak se změní politická konstelace v České republice po květnových volbách? Toť otázka. Místo spekulací jestli k lepšímu nebo horšímu bych se raději zaměřila na konkrétní problémy nynější vlády a k probíhající volební kampani.
Politikové nám slibují hory doly. Jsou však jejich sliby předmětné? Většinou jich splní naprostou menšinu. Politické strany by měly slíbit jen tolik, kolik jsou schopny splnit. Pokud vláda neumí vyřešit ani základní otázky týkající se například korupce,  zadlužování státu nebo klientelismu, neměla by slibovat úspěšná řešení dalších poněkud konkrétnějších problémů. Lidé chtějí slyšet stručné a jasné argumenty a co především - chtějí jistotu. A ta se u českých politiků nesnadno vyhledává. Nechceme přece neustále poslouchat, že by se mělo ve větší míře investovat do bio paliv a čehokoli dalšího, když příslušníci některých politických stran ani nejsou schopni vysvětlit, co to bio palivo je.
Česká politika je spíše divadelní scénou, kde většina herců nehraje svou roli právě přesvědčivě. Volební kampaň by se dala považovat za jeden ze sta komických výstupů toho velkého cirkusu. Nutno podotknout, že tento cirkus nabyl tak vysokého rozpočtu, že by se nad rozpočty ostatních cirkusů dalo mávnout rukou.
Jak bude politická situace vypadat za dvacet let? Kdo ví. Možná bychom měli mít nějaké to vejce vždy při ruce.

Když se řekne Michael Jackson, mnohým se vybaví Král popu, zpěvák, tanečník, Billy Jean, jiným však například pedofil, soud, plastiky, aféry… Mně se popravdě vybaví všechno dohromady. Pak už je ale jen na mně, co z toho si zvolím za důležité. Michaelova smrt pro mě jako pro velkého fanouška byla velkým šokem stejně jako pro celou veřejnost. Zvlášť když měl před sebou poslední vrcholné koncerty v Londýně. Byl však ale skutečně takový bůh, jak se o něm říká? Na světě je jen málo lidí, kteří nikdy neslyšeli o Králi popu, ať už z pozitivního nebo negativního hlediska. Co se týče umění, byla to a dosud je největší ikona showbusinessu, která položila základ populární hudbě. Bohužel mu jeho hvězdnou dráhu narušily problémy v osobním životě. Ať už jeho nemoc, která přiměla lidi hovořit o něm jako o Králi plastik, nebo jeho láska k dětem, která byla často vykládána jako pedofilie. Každý si na Jacksona nepochybně vytvořil vlastní závěr. Já si z dostatečně velkého vzorku doložených faktů a skutečností troufám říct, že Michael Jackson byl neobyčejně nadaný a kreativní muž, který se po většinu času choval jako dítě, pomocí různých charit a projektů se snažil pomoci co nejvíce dětem na světě a hlavně kolem sebe rozdával lásku. Samozřejmě, že nebyl bez chyb. Ale ty přece máme všichni, ne?
Michael Jackson je pro mě vzorem. Je to zvláštní, protože toho člověka neznám osobně, ale můžu říct, že mi v mnohém ovlivnil život. Vzbudil ve mně všemožné emoce a ukázal mi svůj pohled na svět. Jeho písně mě dokáží probudit, donutí mě přemýšlet, zpívat, tancovat a pokaždé mi otřesou celým tělem. Jeho osobnost se dokonce i v něčem podobá té mé. Mám pocit, jako bych měla stejné cíle a potřeby. I přesto, že Michael nikdy nenechá mé Já zcela v klidu a jeho introvertní duše jako by se odrážela od té mé v zrcadle, nechtěla bych jím být úplně docela. Každý by měl být sám sebou, byť jen trochu ovlivněn svým idolem, bojovat za vlastní cíle, konat vlastní činy a jít ve svých vlastních šlépějích.

Žiji svobodně a nezávisle. Většinou podle toho, jak to cítím, ne podle toho, co se ode mě očekává. Svoboda je pro mě velice důležitá a zásadní stejně jako skutečnost, že vůbec existuji na světě. Co by bylo, kdybych si nemohla dovolit chodit do školy? Co by bylo, kdybych byla nucena uznávat nějaké náboženství, ke kterému nemám žádný vztah? Co by bylo, kdybych nemohla vyslovit veřejně svůj názor? Pro odpověď si samozřejmě můžeme skočit do (ne tak dávné) historie. Pro mě je to teď už nepředstavitelné. A tak chci mluvit spíše o dnešním svobodném světě. Řekla bych, že svoboda je břemeno rozhodování, je to možnost si vybrat. Pokud v našem rozhodování není nesoulad se zákonem, který musí všichni občané dodržovat, pak je svobodné myšlení v dnešní společnosti zcela přirozené. Myslím, že každý by měl mít právo vyslovit svůj názor, i kdyby byl docela nevhodný nebo nesmyslný. Každý přemýšlí jinak a jinak také své myšlenky prezentuje a v tom je právě částečná podstata svobody.
Teď si například vezměme cestování. Dříve byli někteří lidé rádi, že vytáhnou paty z domu a podívají se pár kilometrů okolo. Dnes máme možnost cestovat letadlem kdy se nám zachce. Díky EU se můžeme dokonce do jistých států dostat bez jakékoli hraniční kontroly.
Je tu však určitá nevýhoda, kterou si ne všichni dokáží přiznat. Se svobodou se stáváme zodpovědnými a ne každý se s tím dostatečně vypořádává. Například v zákoně je pevně dáno, v kolika letech může občan začít kouřit. Bohužel vypadá, že mnoho dětí pod osmnáct let o tomto bodu v zákoně zjevně nikdy neslyšelo. Nicméně v dospělosti má člověk svobodu začít kouřit, ale zároveň s tím i přibírá odpovědnost za následky, které mohou nastat při dlouhodobém kouření. Rozhodl se tak sám. Jestli dobře nebo špatně, to už je druhá věc.
Lidé by si měli uvědomovat, že jejich svoboda je stále něčím omezená, ať už druhými lidmi nebo zákony. Cítit se svobodně ještě neznamená být svobodným.

Rozebrat aktuální situaci české politiky nelze příliš stručně. Dala by se o tom napsat kniha. Proto jsem si vybrala konkrétní případ, kdy se Jiří Benák, fotoeditor v redakci MF DNES a iDnes.cz, přesvědčivě vydával za majitele severočeské sítě heren Jackpot, aby zjistil, kam až jsou politici schopni zajít pro peníze. Někteří z nich totiž chtějí uplatnit nový zákon, podle nějž mají majitelé heren za každý nový automat zaplatit státu milion korun. Jiří Benák tedy na čas pozměnil svou identitu a nabízel politickým stranám jeden milion korun s cílem přesvědčit je, aby již zmíněný zákon neměnili, pod podmínkou, že sponzorovo jméno zůstane utajené. Nutno podotknout, že pouze jedna z šesti stran zapojených do testu se vyjádřila zcela negativně k celému procesu a s uplácením nechtěla mít nic společného. "My jsme v tomto transparentní," nenechal se zmanipulovat hlavní manažer zelených Tomáš Průša, "jsme rádi, když nás někdo obdaruje, ale nemůžeme slíbit nějaké utajování. Tím bychom si sami podrazili to, co děláme." (MF DNES, Magazín Víkend z 26. září 2009) Ostatní strany, i když některé byť jen zčásti, souhlasily.
Jak je možné, že politici před svým zvolením slibují hory doly a když už mají pevnou půdu pod nohama, zkrátka na to zapomenou? Proč slibují, když za nimi přicházejí lidé s miliony a v tu ránu je stejně všechno jinak? Není snad i v jejich zájmu, aby stát fungoval bez zbytečných nepříjemností? Triky českých politiků na získání publika a popularity jsou někdy až absurdní. Jak vidno, peníze v české politice hrají větší roli, než by měly. A to je špatně pro nás všechny.
"Získávati peníze není neužitečné, ale získávati je nespravedlivě je nade vše horší." (Démokritos z Abdér)