Mé výtvory - Moje průpovídky
28. září 2010 v 16:02 | Vendy
Na čokoládu mám chuť jen zřídkakdy... Věřili byste, že jistý film dokázal mé smysly natolik rozpálit a podráždit veškeré mé hluboko zkryté touhy, že jsem si pro tu lískovooříškovou čokoládu zkrátka došla? Zřejmě vás nepřekvapí, že onen obdivuhodný film nese název "Čokoláda"...
Tato romantická, dramatická komedie nejen že probudila zkryté touhy hlavní postavě Vianne (Juliette Binoche), ale i mně, a to jak po čokoládě, tak po charakterním, oslnivém, talentovaném Johnnym Deppovi :). Komedie o vznikající maloměstské válce plné jiskrných vášní a strachu způsobených otevřením tajemného obchodu s čokoládou mě uchvátila nejen bezprostředními hereckými výkony plnými života, ale i prostředím (tradiční francouzská vesnice), dějem a hlavně myšlenkou.
Hudba doprovázející celou podívanou neměla chybu. Tak tady máte ukázky dvou mých oblíbených hudebních vstupů. DOBROU CHUŤ!
16. března 2010 v 14:46 | Vendy
V literatuře jsme začali probírat romantismus. Jsem velice ráda, že jsme k tomuto uměleckému směru konečně dospěli. Romantismus je mi ze všech období nejblíže. Dá se říct, je jsem sama takovou romantickou duší toužící po nemožném a někdy i nepřítomném. Nevyčleňuji se však zásadním způsobem ze společnosti a svět nevidím tak černě, jak tomu bylo u mnoha tělem i duší pravých romantických umělců.
Ráda chodím do přírody. Je to pro mě unik od reality. Jsem jen já a příroda. Nic jiného. Mám čas přemýšlet a sledovat svět okolo mě, aniž bych byla účastna.
Dovolila jsem si přepsat zde pár veršů dramatické básně Manfréd britského romantického spisovatele lorda George Gordona Byrona...
Krásný je ten viditelný svět!
Jak velkolepý sám i ve svých dějích!
My ale, kteří zveme se v něm pány,
zpola jen božstvo, napolovic prach,
nesvedem řádně vznést se ani klesnout
a naše nesourodost plodí svár
a chaos prvků. V pýše, v ponížení
soupeří naše chtíče, zpupná vůle,
zvítězí však jen smrt! A budem tím,
co bojíme se sami sobě přiznat.
8. března 2010 v 22:35 | Vendy
Přecejen mi to nedalo a našla jsem si pár dalších originálních fotek Palomy. Hezkou podívanou přeji!
8. března 2010 v 22:15 | Vendy
Dnes jsem po dlouhé době změnila design. A co je důležitější. Opět jsem zavítala na svoje stránky s myšlenkou, že je zase trochu rozhýbám. Víte, nechci si tady vylévat srdce. Už jsem zjistila, že si ho můžu vylévat jinde, kde mě opravdu poslouchají a snaží se mi porozumnět. Sem budu psát "blbosti", které mi doufám pomohou odreagovat se od toho často nepochopitelného světa kolem mě. Budu sem vkládat vše, co mám ráda, co mě baví, a do kláves prsty vmačkávat své ne příliš zásadní myšlenky. Nevadí mi, že si to nikdo nebude číst.
Mojí velmi dobré kamarádce zemřela mamka... Těsně před Vánoci. Co k tomu dodat. Snad její bolest zahojí čas. Musím jen říct, že když mi o tom řekla, steklo mi pár slzavých kapek po tváři. Sama jsem ještě nebyla vyléčená z bolesti ze ztráty mé prababičky a pak jsem se dozvěděla tohle... Šok! No nebudu to tu už dál rozpitvávat. To zvládneme.
Na Internetu jsem začala sledovat nový veleúspěšný americký seriál The Vampire Diaries, který hýbe světem. Momentálně populární upírský motiv zde nezklamal. Často bývá tento seriál přirovnáván k trháku Twilight. Jsem úplně unešená hercem Ianem Somerhalderem, který svou roli Damona Salvatora hraje tak přesvědčivě, je tajemný a okouzlující zároveň. Poklona.
Narazila jsem na právě se prozazující zpěvačku Palomu Faith, která tvoří značnou část právě mého nového designu. Je to neskutečně výborná zpěvačka, která si svou extravagantností, barevným hlasem a roztomilým smíchem :) jistě brzy prorazí slavnou pěvěckou dráhu.
Teď už mi nezbývá než vložit ještě jednu z mnoha nápaditých fotek Palomy Faith. Dobrou noc.
6. března 2010 v 12:13 | Vendy
Konečně jsem narazila na pořádný trailer k filmu Harry Potter a Relikvie smrti. Knihu už mám přečtenou dvakrát a momentálně ji předčítám po večerech bratrovi :). Taky si to ještě chci oživit před premiérou prvního dílu filmu. Neuvěřitelně se těším. Nedá se říct, že bych byla nějaký bláznivý fanoušek Harryho Pottera. To jsem byla dříve. Ale přecejen jsem s tímto fenomenálním story vyrostla. Takže teď už to video...
4. ledna 2010 v 19:07 | Vendy
Dlouho jsem sem nenapsala. A víte co? Mně se ani psát nechce. Proto sem radši jen vložím krásnou písničku Mondo Bongo ze soundtracku Mr. and Mrs. Smith, která mi pořád zní v hlavě a nemůžu se toho zbavit. Jsem tomu ale ráda ;). ŽERU JI!
29. srpna 2009 v 20:55 | Vendy
Přátelé jsou fajn. Přátelé jsou moc fajn. Jenže dneska skončili, takže já doufám, že to televizi Prima nebude dlouho trvat a začne je vysílat znovu. Je to tak oblíbený seriál, že by se to Primě ani nevyplatilo, kdyby mezi posledním a prvním dílem celé ságy udělali velkou "džuznu". Ten konec je tak dojemný. Já už jsem většinu dílů viděla podruhé nebo potřetí, ale ty poslední díly jsem neviděla nikdy, takže jsem ani neočekávala, že se dá Ross s Rachel zase dohromady. Je to dokonalý. A když všech šest přátel se dvěma novými přírůstky opouští jejich byt plný všemožných zážitků, působí to docela smutně a dojemně. Jo, je to moc fajn příběh.
Musím tu nenápadně zmínit, že jsem za posledních čtrnáct dní viděla čtyřikrát Twilight. Rozumíte?! ČTYŘIKRÁT! Strašný, co? Taky bych to od sebe nečekala. Nemyslela jsem si, že jsem takový blázen. No, alespoň to už vím. To je dost důležité vědět, abych vůbec ještě alespoň pár dní (/měsíců/let) sama se sebou dokázala žít...
Doma byla poslední dobou dost napjatá atmosféra. Jde hlavně o hádky rodičů. Nechci to tu moc rozepisovat, jen jsem se o tom chtěla zmínit. Nechci totiž dělat, jako by bylo všechno v pohodě. Protože všechno v pohodě NENÍ! Ale to bude dobrý. Jedna má nejmenovaná drahá přítelkyně se za mě totiž modlí a já jí věřím.
Víte, náboženství je složité. Já na Boha nevěřím, ale taky ho úplně nevyvracím. Možná tam nahoře opravdu existuje něco nadpřirozeného, co pouhý člověk snad ani nemůže pochopit. Já věřím na hodně věcí, víte. Ale na Boha zatím ne. Myslím, že v něj ani nikdy věřit nebudu. Já bych potřebovala nějaký důkaz, víte. I když to taky nejsem já. Já přece většinou žádné důkazy nepotřebuju. Jsem snadno ovladatelná. A to je moje minus. Bohužel! Já ty věřící lidi stejně obdivuju. Ve všem vidí naději a to se mi líbí. Víte, já nakonec ani nevím, jestli v Boha věřím nebo ne. Sama se nemodlím, ale když se někdo modlí pro nějakou dobrou věc, alespoň kouskem svého já věřím, že ho Bůh vyslyší.
Tak a už dost spekulací.
29. srpna 2009 v 17:09 | Vendy
S mobilem to nakonec dopadlo tak, že nemám ani G502, ani W380i, ani C702, ale C510. To je co? Když jsme se s mamkou vydaly koupit mi telefon, počítala jsem s tím, že si koupím G502 a koupím si ho za své peníze. Jelikož ale v O2 tento model Sony Ericssonu momentálně neměli a museli by ho objednat, mamka začala koketovat s jinými variantami. Takže jsem si na ten výborný C510 dala tolik, kolik by stál G502 a mamka mi doplatila zbytek (a že nebyl moc zanedbatelný). Takže mám úplně bombastickej mobil, se kterým jsem ani trochu nepočítala, ani ho nijak zvlášť nevyžadovala.
S mými obvyklými kecy vám přináším tři nové fotky z New Moon, které jsou v celkem dosti dobré kvalitě. Tak se pokochejte...
26. srpna 2009 v 17:54 | Vendy
Představte si, že jsem se dneska byla informovat na O2 o přibližné ceně nápravy mého telefonu. Mám totiž nefunkční klávesnici "díky" oxidaci. To už ale víte, prostě jsem si svůj Sony Ericsson k550i utopila v kýblu s vodou. V servisu poznali pravou příčinu problému, tím pádem nápravu na záruku neprovedli. No a teď se k tomu konečně dostávám, dnes jsem tam tedy byla znovu a jistá slečna tam zaměstnaná pronesla: "Oxidace? Tak to by se ta cena rovnala ceně nového telefonu... Hmmm, a vy už u nás vlastně máte nárok na zvýhodněnou koupi telefonů, ne?" Nárok mám. Sice ty výhody nejsou zatím tak dobré jako mají třeba naši, ale výhody to jsou. Tak mi dala katalog a já mám vybírat. Nevím, nevím. Na internetu jsem našla možnost porovnání dvou či více telefonů, tak jsem toho využila a hledala jsem telefon, který by měl podobné parametry jako ten můj stávající a který by i přes již zmíněné výhody nestál "majlant".
Našla jsem jich pár. A nechávám zde jejich obrázky.
4.
5.
Vysvětlivky
1. Sony Ericsson K550i: můj rozbitý telefon
2. Sony Ericsson G502: nejlevnější telefon ze všech čtyřech kandidátských, má podobné parametry jako můj stávající
3. Sony Ericsson W380i: dražší než G502, výhodnější co se týče přehrávání hudby
4. Sony Ericsson C702: dražší než W380i, má obecně lepší parametry než můj rozbitý
5. Sony Ericsson C510: stejně drahý jako C702, ale o něco lepší, lidmi velice oblíbený telefon
Nejshůdnější pro mě asi bude 2. nebo 3. Nemám zase tolik peněz na rozdávání, zvlášť když si chci přispět na svoje housle. Sakra! Moje blbost, no.
23. srpna 2009 v 15:01 | Vendy
Před pár malými chvilkami jsem zhlédla DVD Michael Jackson: Skutečný příběh krále popu, které jsem si dnes koupila v trafice za devětačtyřicet korun. Musela jsem se do něj hnedle pustit, že. To je logické ;). I když si nemyslím, že je to bůhvíjak vydařený dokument, dozvěděla jsem se o Michaelovi a jeho životě dalších mnoho důležitých skutečností. Je mi teď docela smutno, ale na druhou stranu cítím, jak moc Michaela obdivuji. A obdivuji ho čím dál víc díky všemožným videodůkazům vzhlížejícím k jeho životě. Nechápu, že se z toho všeho neuvěřitelného tlaku dočista nezhroutil. Všechna ta zbytečná soudní řízení a trápení kolem toho... Toto DVD mě opět přesvědčilo o Michaelově nezkrotné a nefalšované lásce k dětem. Je až neuvěřitelné, kolik toho pro děti (většinou s nějakým zdravotním postižením) dokázal udělat. A to vůbec nemluvím o jeho dětech. Po tom, co byly svěřeny do jeho péče jim dával tolik bezvýhradné lásky, radosti a nadšení. Samozřejmě, že měl Michael Jackson, král popu, i své chyby. Ale prosím vás, ty máme přece všichni!
21. srpna 2009 v 19:26 | Vendy
Když jsem na mých oblíbených stránkách chirurgove.org narazila na video, které máte pod článkem, hned jsem se do něj pustila. Podívala jsem se na něj. Je mi z něj smutno. Neměla jsem se na něj dívat. Jsem to ale blb! Je to fakt smutná upoutávka na to, co se v Grey's Anatomy skutečně stane. Vím, že je to jen seriál, ale už je to tak, vzala jsem si ho prostě k srdci.
Jinak New Moon čtu každou volnou chvíli. Celou tuto sérii provází skvěle promyšlený příběh, který někdy nahání husí kůži. Je to dokonalé!
Dneska zase nemám náladu psát články, takže - jak jste si možná všimli - jsem zase po dlouhé době přidala nějaké fotky mých "loves" a novinkyze seriálu Chirurgové.
21. srpna 2009 v 2:38 | Vendy
V případě zájmu na tomto testu klikněte
zde. Můj výsledek si můžete přečíst teď a tady.
You're Jasper. The "youngest" of the Cullen family. You don't resist temptation well. You have the ability to sense and change what people are feeling.
Překlad: Jsi Jasper. "Nejmladší z Cullenovic rodiny. Špatně odoláváš pokušení. Máš schopnost vytušit a změnit pocity lidí.
Jasper Cullen
| 88%
|
Alice Cullen
| 75%
|
Esme Cullen
| 75%
|
Carlisle Cullen
| 75%
|
Edward Cullen
| 63%
|
Rosalie Cullen
| 63%
|
Emmett Cullen
| 63%
|
Charlie Swan
| 63%
|
Bella Swan
| 38%
|
James
| 38%
|
20. srpna 2009 v 23:03 | Vendy
Dnes jsme se se ségrou rozhodly vymalovat pokojíček. No, slovo vymalovat není úplně přesné. Zkrátka jsme chtěly nytřít jeden takový pruh nad gaučem červenou barvou. Pro červenou jsme byly proto, že poslední dobou máme celý pokoj nějak tak do červena. Navíc vedle již zmíněného gauče stojí krásný dřevěný stolek z IKEI na píločerveném pruhovaném koberečku (taktéž z IKEI). Červená se tam prostě hodí. Barvu už jsme kupovaly před pár dny. Vypadala dobře, ale když se smíchala s Primalexem, jevila se spíš do růžova. Docela jsme s Bárou zaváhaly, protože růžovou obě nesnášíme a navíc Adam (desetiletý brácha) z toho mít radost už vůbec nebude. Ale nakonec jsme to riskly, natíraly jsme asi třikrát za sebou. Stěna j teď sice možná víc do růžova než do červena, ale není to tak zlé, aby nás to nějakým způsobem pohoršovalo.
Začala jsem číst New Moon (Nový měsíc), jednu knihu ze slavné série od Stephenie Meyer. Chci se zase dostat do obrazu, když zanedlouho vrazí do kin film. Ta kniha mě strašně baví a písmenka mi rychle ubíhají pod očima. Zkrátka je to dobrá činnost pro odpoledne jinak zcela znuděné osoby. Našla jsem promo fotky právě k filmu New Moon, který bude uveden do kin 20. listopadu 2009. Proto je ukládám do tohoto hodícího se článku. Fotky jsou v poměrně dost vysoké kvalitě, čerpala jsem je z pattinsondaily.com.
Jo a ještě něco. Já nejsem jedna z těch bláznivek, které jsou platonicky zamilované do Edwarda nebo přímo do Roberta Pattinsona. Do něho ne. Pan doktor Carlisle je ovšem k zakousnutí.
19. srpna 2009 v 20:46 | Vendy
K tomuto článku jsem se nechala inspirovat tím největším oblbovačem a požíračem času dnešní doby, Facebookem. Aby se lidi více poznali, začalo tam kolovat tzv. "Mejch 25", ve kterých se máte vyzpovídat světu o sobě samém. Řekla jsem si, že když na to konečně mám náladu, těch zatracených pětadvacet bodů nejprve napíšu na blog. Takže tady je máte. Moje osobnost v kostce:
1. Mé bytí na světě lidském začalo 18.5. 1993 v 11:10 v královéhradecké porodnici.
2. Kdybych byla kluk, jmenuji se Matěj.
3. Jsem někdy velice nerozhodný tvor, což mě rozčiluje. Avšak nejspíš si tím dopřávám více času na rozmyšlenou.
4. Než něco udělám, většinou se kolem toho nekonečně vyptávám (přiznávám, někdy i dost blbě), protože se bojím, že to udělám špatně.
5. Nemám ráda konflikt. Někdy radši mlčím, než abych něco vyřešila, což taky není dobře, já vím.
6. Jsem introvert. Většinu věcí, které se mi odehrávají v hlavě, si řeším sama. Alespoň se o to pokouším. Někdy to však prostě nejde a já vybuchnu.
7. Mám hafo sourozenců. Tři sestry a čtyři bratry. Někteří ještě ani nejsou mými oficiálními bratry, ale já je tak beru. Co se týče vlastnosti a nevlastnosti, pouze jeden z mých sourozenců je můj čistě vlastní, a to moje milovaná sestra.
8. Miluju hru na klavír. Už je to zkrátka bezvýhradně a neodvolatelně jedna z mnoha nejdůležitějších činností v mém životě.
9. Jsem závislá... na sudoku. Je to moje droga. Když začnu luštit, už nepřestanu.
10. Stále čekám, kdy nastane ten osudný den, kdy mě přestane bavit světový knižní i filmový fenomén jménem "Harry Potter". Ale ten den nikde. Potter mě baví a ještě pořád mě neomrzel.
11. Ráda jím. Někdy se zkrátka nemůžu přestat přecpávat, a proto používám žvýkačky. Žvýkačky jako lék. Alespoň na nějakou dobu vždycky zapudí mé chutě k jídlu. Možná rochu přeháním, ale to je taky mým zvykem. Přesunu to do dalšího bodu...
12. Často přeháním.
13. Máločasto mě někdo naštve.
14. Jsem optimista. Brát věci reálně mě nebaví a pesimistou být neumím. I když si myslím, že každý je od něčeho trochu, jenom si to nechceme přiznat.
15. Jsem ráda za naši třídu na našem elitním gymnáziu. Sešli jsme se skvěle. Každý je jiný a to je jeden z důvodů, proč stojí za to se neustále poznávat.
16. Mám ráda veškeré členy mé rodiny, a že ji máme velkou.
17. Poslouchám R'N'B, pár věcí z hip-hopu, klasickou hudbu (hlavně romantismus) a Michaela Jacksona.
18. U Michaela chvíli zůstanu... Po jeho smrti mi je tak trochu smutno. Tato legenda nám tady však zanechala hromadu práce z lásky k hudbě. Fascinuje mě Michaelův příběh, obdivuji ho, i když vím, že byl v mnoha ohledech zvláštní. Jsem zvyklá na pravidelnou denní dávku jeho písní. Jsem na něj asi trochu úchylná.
19. Mám ráda děti.
20. Vím, že mám ještě času dost, ale nemůžu se rozhodnout, jestli po gymplu pokračovat v klavírní kariéře (to by u mě znamenalo studovat hru na klavír a stát se učitelkou klavíru - spolupracovala bych tak s dětmi) nebo se chopit něčeho úplně jiného.
21. Často mám deja vu.
22. Mé oblíbené předměty jsou zeměpis, španělština a čeština.
23. Mám pocit, že je někdy lepší nic neříkat, než chrlit ze sebe nesmysly, jen aby řeč nestála.
24. Nehulím, nekouřím a ani to nikdy zkusit nechci. Je to hnus!
25. Had je jediné zvíře, ke kterému mám neuvěřitelný odpor, a máme ho doma.
(26. Myslím si, že vůbec není snadné mě poznat. V každé společnosti se chovám jinak.)
18. srpna 2009 v 21:46 | Vendy
Radši už bych měla začít psát o něčem alespoň o trochu veselejším. Takže... Zítra jedu s Bárou (sestrou) do Prahy na sesterský soukromý výlet. Nejspíš vyrazíme do pražské ZOO. Táta, který do onoho hlavního města jezdí dennodenně do práce, nás v 5:45 naloží před barákem a vezme nás tam. O odjezd zpět máme od něho taky postaráno. Těším se!
Dnes jsem si v sekáči koupila krásný šaty. Ani není poznat, že jsou ze sekáče. Mají na sobě černobílé kytičkované vzory. Dlouho se mi na sobě samé nelíbilo žádné oblečení, v tomto případě však musím říct, že na mně vypadají dobře ;).
Dnes dopoledne jsem se doslova vyřvala na včerejším díle Chirurgů. Umřel Denny. Víc už o něm ani zmínky, nebo ty ohavné, smutné, srdcervoucí myšlenky ze sebe nevypudím. Odpoledne dávali další díl, který jsem si ovšem musela opět nahrát, neboť jsem měla na tři hodiny domluvený sraz se školkou. Ano, čtete dobře. Se školkou. Lidi ze školky se takhle jednou sešli na Facebooku a naplánovali sraz. Sice jsme se tam nakonec sešli jenom tři, ale i tak to stálo za to. Navštívili jsme jednu z mnoha čajoven v Hradci Králové a dobře si popovídali. Další a doufám větší sraz uskutečníme někdy v září. Tak se mějte a papik.
18. srpna 2009 v 21:35 | Vendy
Myslím, že je na čase, abych se vám svěřila s mým zásadním životním problémem (alespoň prozatím). Nechci ho nijak zvlášť vypouštět do světa, ale s vědomím, že sem povětšině chodí jen pár stálých návštěvníků (a za to jim patří tisíceré díky), si myslím, že ho sem můžu s klidem napsat, i kdybych si ho třeba někdy chtěla přimomenout jen já sama.
Víte, já si nemyslím, že bych byla zlý člověk. Nejsem egoista. Nejsem pesimista a realista už vůbec ne. Jsem optimista. A nejsem už žádné malé děcko, co se neumí správně a vhodně vyjadřovat v té které situaci. Myslím si, že není lehké mě poznat. Ale abych se konečně dostala k onomu problému. Jinak se chovám mezi přáteli, jinak se chovám mezi dospělými, a jinak se chovám doma. Přesněji řečeno vůči mé mamce, nevlastnímu tátovi Lubošovi a sestře Baruš. Víte, neumím se k nim chovat tak, jak bych chtěla. Nevím proč! Mám vůči nim zábrany, které není snadné odstranit. Neočekávám, že mě někdo z vás pochopí. Víte, já to vlastně ani sam pořádně nechápu. Je to k zbláznění! Nevím, proč zrovna tito tři lidé, které mám strašně moc ráda, to ode mě "schytávají". Mám třeba takové zábrany, že místo abych s nimi rozumně komunikovala, chovám se jako největší blbec a dítě. Ano, je to tak. Samozřejmě, malá část toho je prosté doznívání puberty, to je normální. Ale jsem přesvědčená o tom, že závažná část spočívá v mých zábranách. Někdy mi jen prostě nejde normálně odpovědět na jejich otázku, tak jsem na ně protivná. Ale já fakt nechci být protivná! Je to nejspíš má obrana. Já to nechápu. Dala bych cokoliv za to, abych se neostýchala s těmito třemi lidmi mluvit tak, jak bych ve skutečnosti chtěla.
Vždyť já tady plácám nesmysly. Nemůže to být k pochopení. Já to ani neumím pořádně vysvětlit. Nejde to! Myslím, že jediný, kdo mě chápe je má nejlepší kamarádka. Něco podobného taktéž prožívá.
Ještě před nějakou dobou mi dělalo problém jim říct pouhé promiň, děkuju, mrzí mě to nebo nechceš s něčím pomoct?. S tím už teď takový problém nemám, ale moje máma si zkrátka myslí, že jsem ještě malé dítě (podle mého chování). Jenže mé chování doma je falešné! Není pravdivé. Říká jen lži! Já jen doufám, že co nejdříve své zábrany odbourám.
Už jsem o tom jednou mluvila s mamkou, hned si to dávala za vinu sobě. Říkala si, že neví, co udělala špatně. V ní ale chyba podle mě není. Nevím, čím to je. Zdálo se ale, že mě pochopila. Teď se to však jeví tak, že se mýlím. Nepochopila mě. Stále si myslí, že jsem mimino. Potom jsem o tom mluvila s Lubošem (a věřte mi, že to pro mě nebylo lehké vůbec o tom začít mluvit) a ten mě, zdá se, pochopil. Ale po jednom rozhovoru se to samozřejmě ihned nevylepšilo. Chce to čas...
13. srpna 2009 v 18:26 | Vendy
Už se vám někdy stalo, že jste chtěli brečet a ono to nešlo? Mě se to stalo před pár hodinami. Dívala jsem se zrovna se sestrou Bárou na dnešní díl Chirurgů. Dojemný příběh Izzie a Denny se pomalu ale jistě začíná chýlit ke konci. To vím proto, že už v dnešním díle Izzie Dennymu úmyslně zastavila srdce, aby byl první v seznamu příjemců. Promyšlené to má, ale celkově je to tak smutná a vyčerpávající scéna, že se při ní nedá dělat nic jiného, než brečet. A já jsem to všechno fakt strašně moc chtěla vybrečet, ale nějak to nešlo. Bára se vedle mě svíjela v tragihisterickobolestných křečích (to neberte zas až tak doslova) a já jsem se nezmohla na nic jiného, než dál (ikdyž se značně pochroumaným mým citovým já) křoupat mrkev. Bylo mi tak smutno z celého toho dění kolem již zmíněného dramatického příběhu, ale brečet jsem nemohla!
Už jednou se mi stalo něco podobného, akorát to všechno bylo naopak. Brečela jsem, ale naprosto jsem nevěděla proč. Možná mi to začalo docházet později, ale v tu chvíli jsem zkrátka jen brečela a nevěděla proč. Myslím, že jsem byla dost vystresovaná a unavená, i když vím, že jsem už byla unavená i víc, ale prostě se to tak asi někdy stane. Takový duševní zkolabování.
Hned po zkončení dnešních Chirurgů jsme se sestrou měly nutkání pustit si něco veselého. Naráz jsme obě spontánně a bez jakéhokoliv dalšího uvažování řekly: "Mamma Mia!" A už to jelo. Tahle letní komedie je snad královna všech komedií. Na těch skotečně výborně obsazených hercích je doslova vidět, jak si to užívají. A proto mě ten film baví a myslím, že mě nikdy neomrzí. Stejně tak, jak si člověk občas potřebuje pobrečet, potřebuje se i zasmát.
12. srpna 2009 v 19:15 | Vendy
Jo a dneska bude v televizi perfektní díl Přátel. Sice jsem vždycky zpočátku nebyla moc unešená, že Rachel a Joey jsou spolu, protože pár Rachel a Ross je prostě bezchybný, ale pak jsem jim to prostě pokaždý po nějaký době začala přát. Ale ten dnešní díl se mi nelíbí jen kvůli tomu, ale hlavně je vtipný to poslouchání za zdmi, moničiny vlasy, Ross, když říká "Jo, pusa byla" a další fakt bombastický scény. Tak se dnes určitě dívejte. Já tedy budu!
12. srpna 2009 v 18:57 | Vendy
Musím se vám svěřit, že mi není zovna nejlíp, když si představím, že v těchto dnech měl Michael Jackson stát plný sil na podiích v hlavním městě Anglie a s pestře barevným hlasem plným přesvědčení zpívat ohromně početnému publiku. Vskutku to není zrovna pěkný pocit. Ale Michael nám tam nahoře i nadále zpívá. Zpívá nám na dobré ráno, dobrý den i dobrou noc. Já ho slyším, víte?
Máte představu, jak jsem nejistý člověk? Než něco udělám musím se ohledně toho nejdřív nekonečně vyptávat a pak až se do toho třeba i pustím. Samozřejmě to tak není úplně u všeho, ale zkrátka je to tak. Ale víte, proč to tak je? Protože se bojím, že když to neudělám s absolutní jistotou, udělám to možná špatně a tím zklamu okolí. Nevím, jestli je to ta pravá příčina, ale nic jiného mě momentálně nenapadá. Vidíte, ani nevím, proč o tom zrovna teď píšu. Asi jen tak...
Dneska jsem v pekárně odpískala celý den. Teď už je mi lépe, ale ráno jsem byla přesvědčená, že to dneska nemá cenu. A víte co? Já vám něco řeknu. Ono mi nebylo zas tak úplně na umření, špatně mi bylo, to jo, ale možná mě v rozhodnutí, že nepůjdu do pekárny, podpořilo ještě něco jiného. Zkrátka a dobře se mi tam nechtělo. Uf, a je to venku. Zítra a pozítří tam ale už fakt musím. Teda nemusím, ale já ty peníze na druhou stranu chci, takže se ještě ty dva dny musím posnažit. Tento pátek, jak už víte z předešlého článku, je má první výplata, takže juchůů!
Jo a před chvílí jsem si stáhla noty na
The heart asks pleasure first. Je to nádherná skladba od
Michaela Nymana. Poslechnout si ji můžete
zde.
11. srpna 2009 v 18:21 | Vendy
Chci se omluvit za ten včerejší článek o ničem. Myslím, že když nemám co říct, říkat bych nic taky neměla. A to jsem si včera neuvědomila. Dala jsem si zkrátka za úkol, že musím něco napsat a vzešla z toho blbost sama. Pardon.
Dneska mám v pekárně odpracované pouze čtyři hodiny namísto osmi. Nebylo mi dobře. Však já už jsem i do toho Polska přijela s horečkou. Myslela jsem, že se něco jen tak přehnalo, ale ono to pokračuje dál. Sice už ne v takové intenzitě, ale přece. V tom vedru nemělo cenu pracovat. Však víte, pekárna. Člověk nemůže počítat s tím, že je tam zima jako v tom nejmrazivějším mražáku. Je to tak lepší, že jsem odešla. Stejně jsem tam dneska neměla moc co dělat. Je nás tam jak přemnoženejch. No jo, ach ta práce.
Chci jít znova na Prince dvojí krve do kina! V kině jsem ho viděla jednou a pak ještě jednou na počítači online - anglicky s českými titulky, ale v blbé kvalitě. Chci znova! Vyhlídla jsem si termín, kdy Prince dávají u nás v Hradci v letním kině. Je to krásného 27. srpna. Možná na to půjdu s bráchou. Tomu to předpokládám jednou též nestačí.
Mám rozečtené dvě knihy. A. Myrer: Poslední kabriolet (jenž se mi velice zamlouval už ud prvního písmene první strany) a O. Wilde: Obraz Doriana Graye (o němž jsem slyšela necelých čtrnáct dní pryč a zamlouval se mi od prvního slova vyřknutého z úst popisujícího). Musím se nejdřív ale vrhnout na Doriana Graye, protože ho mám půjčeného z knihovny do 3. září.
Už se mi stýská po zástupci naší umělecké školy v Hradci. Je vždycky tak milý, hodný a přívětivý... Ale to nic. Po kom by se mi na konci "tak dlouhých" prázdnin nestýskalo, že?!
Když jsem u toho stýskání, vzpomněla jsem si na písničku s názvem Stýská se mi od Damiens.
Napíšu vám sem jen její refrén. Tuto píseň jsme měli jako hymnu na školním zájezdu v Londýně. Dost jsme se u ní vždycky pobavili.
Stýská se mi, stýská,
po nás dvou se mi stýská,
slýchám štastný smích,
když za ruce jdou,
ne já jim nezávidím,
jen chtěl bych ti říct,
stýská se mi stýská...
Píseň si můžete poslechnou
zde.
